BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Začneme trochou pravdivého klišé. FORGOTTEN SILENCE patří mezi nejlepší a nejpozoruhodnější české metalové formace. Svou výsadní pozici neztratili ani art rockovým výletem „Kro Ni Ka“, ani návratem k ostrým kytarovým riffům a chropotu na prozatím poslední řadovce „La Grande Bouffe“. V loňském roce vydali pod křídly Shindy Productions svůj premiérový živý záznam „Sonique Voyeurisme“.
Člověk by očekával, že taková událost bude mít patřičné proporce, že si kapela připraví alespoň dvouhodinový průřez bohatou kariérou, dá dohromady tunu fotek na vyzdobení bookletu, případně si nacvičí nějaké ty skandovací pokřiky a zaplatí tucet kameranamů a osvětlovačů, aby jim celou tu krásu patřičně nasnímali pro potřeby DVD. Je to ale přesně naopak. FORGOTTEN SILENCE nejsou megalomanským souborem, dělají radost maličkostmi. Tento živý záznam odráží jejich skromnou povahu.
Vystačí si tedy s třičtvrtě hodinovým setlistem, který jako předkapela ADOR DORATH pořídili 28. listopadu 2014 v Barrocko Clubu v Třinci v rámci Metalshop Tour. Ten je úzce zaměřen na poslední řadovku, je doplněný hitovkou z „Ka Ba Ach“, stařičkým singlem „Tumulus“ a cover verzemi od ATHEIST a PESTILENCE. Schéma koncertu je tedy úzce zaměřeno na metal z nejmetalovějších, což je při širokém záběru kapely lehce na škodu. Nějaký ten malý úlet z „Kro Ni Ky“ bych snesl velmi rád.
Kapela na záznamu působí kompaktním dojmem a díky neučesanému, ale patřičně průraznému zvuku, zní hodně groovy. Po celou hrací dobu je jejich hra čitelná a značně nabroušená. Přesto se nemůžu zbavit myšlenky, že díky poměrně složitému obsahu je poslech v některých pasážích cestou trnitou, a dovolím si poznamenat, že přece jenom studiově je materiál poslechově stravitelnější.
To však tomuto živáku nikterak neubírá na jeho hodnotě. Navíc, když FORGOTTEN SILENCE patří mezi soubory, které vidět, v tomto případě slyšet, je na jevištních prknech vzácností. Podobně vzácné je vydání tohoto minimalistického kotoučku, který svůj minimalismus stvrzuje i uchopením bookletu. Je vidět, že byl dárkem především pro skupinu samotnou a pro její nejtvrdší fanouškovské jádro. Já proti tomuto přístupu nic nemám, nicméně pro mne zůstanou Moravští spíše studiovou formací, takže se již velmi těším, až sepnou síly k vytvoření následovníka „La Grande Bouffe“.
Živý záznam FORGOTTEN SILENCE. Dárek určený skupině samotné a jejímu nejtvrdšímu fanouškovskému jádru.
1. Tumulus
2. Dichroisme
3. Mineral (ATHEIST cover)
4. Fermeture De La Bouche
5. Personal Energy (PESTILENCE cover)
6. Rostau - The Sandwaves (excerpt)
7. Aalborg
Kras (2018)
Sonique Voyeurisme (2015)
La Grande Bouffe (2012)
Thots (demo 95/debut CD96 remaster) (2009)
Tumulus split + Chiasmatic (2008)
Kro Ni Ka (2006)
Bya Bamahe Neem (EP) (2004)
Yarim Ay (7 (2002)
ka Ba Ach (MC) (2001)
Ka Ba Ach (CD) (2000)
Deathophobia - European Series Vol.II. (kompilace) (2000)
A Tribute To Master's Hammer (kompilace) (1999)
Hathor's Place (7 (1999)
Senyaan (2CD) (1998)
Senyaan (MC) (1998)
The Hills of Senyaan Pt.II. (7 (1997)
Thots (1996)
Echoes From The Underworld Vol.II. (kompilace) (1996)
Clara (7 (1996)
Sometimes Death Is Better 2,3& 4 (kompilace) (1995)
Thots (MC demo) (1995)
tejto kapele nie menej ako 10 :D
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.