Mladá punková kapela ŽABÍ MAJER míchá ostře punkový kytarový kvapík s občasnými vlivy ska a rozhodně to není na škodu, neboť album „Člověkomlejnek“ tak získává na větší různorodosti. Prakticky se tak jedná o zřídka pesimistický (to když si kapela postěžuje v skladbě „Divný věci“ na všeobecnou recesi v naší společnosti), avšak po většinu času optimistický teenagerský punk s nadhledem.

Skladby na albu bych rozdělil do několika skupin. Tou první jsou rychlé úderné punkové songy s určitým pozitivním nábojem a vytaženým refrénem. Sem patří rozhodně první dva kusy „Dál jdu sám“ a „Máme co jsme chtěli“, které album velmi dobře nastartují. K nim bych přiřadil ještě experimentálně začínající „Technopárty“ popisující časté situace, ke kterým na takových akcích dochází, dál pak skladbu „Příšera“ se skoro až wohnoutovským frázováním a uspěchanou „Konec světa“. Druhou skupinou jsou písně začínající jako veselé skáčko, avšak ve své druhé půlce přidávají na důraze. Sem patří songy „O hajném, houbičkách a holčičkách“, „Škola“ a snad nejpovedenější položka na albu „Hijo de puta“, která ze slunečné atmosféry plynule přejde v nespoutaný nářez. Třetí skupinou jsou nepříliš povedené rýmující se odrhovačky jako „Divný věci“, „HC Dukla“ a Žabí Majer“. No a poslední skupinou jsou skladby obsahující velmi kýčovité nápěvy. Ty na jednu stranu působí při troše fantazie celkem povedeně a zábavně, tak jak je tomu v songu „Holky“ (v té podává zpěvák zřejmě životní výkon) hodícím se na maturitní besídky a na druhou stranu absolutně prázdně a bez vtipu, tak jak je tomu v případě pseudoslovenské „Keby bolo“.

Celkově však jde o lehce nadprůměrnou punkovou nahrávku, plnou svěžích skladeb, které se dá odpustit i velmi jednoduché zacházení s nástroji, zejména těmi rytmickými. Pořád lepší takové mladistvě znějící nahrávky plné emocí, než otupělou hospodskou šeď punkové pražské galérky stavějící už jen na dlouhověkosti.