Jsou kapely, jejichž každý krok je předem propočítán na několik let dopředu. Při přípravě materiálu neriskují nedodělky nebo záplatování na poslední chvíli, do studia nastupují vždy s jasnou představou, vyzkoušenou na přípravných demosnímcích, skvěle připravené a „nadrcené“. Ani stanovený časový harmonogram studiových prací jim nečiní potíže dodržet a je pak jen samozřejmostí, že všichni tihle vzorňáci vydávají svá alba v termínech, které fanouškům závazně slíbili.

A přesně za takovou skupinu jsem odjakživa považoval i klatovský ASMODEUS, jemuž všechny tyhle mirkodušínovské vlastnosti již bezmála třicet let vštěpuje principál souboru, zpěvák, kytarista a ústřední skladatel Miloš Bešta. Poslední informace z tábora kapely hovořily něco o dalším koncepčním albu v budoucnu, či snad rockové opeře chystané v dlouhodobém horizontu, přišel ale první duben 2017 a nečekaný aprílový žert přerostl v regulérní osmé řadové album. Neohlášené, nevybroušené ohráváním, syrové. Zkrátka pokus o trochu jiný přístup, který se vždycky cení, ale nemusí dopadnout k všeobecné spokojenosti.

Co se asi tak může stát, když kapela o nové desce prohlásí, že celé fázi skládání, přípravy i nahrávání materiálu věnovala pouhopouhé čtyři měsíce, a to ještě samozřejmě ne celé v kuse? V takovém případě mohou být výsledkem v podstatě jen dvě možnosti, buď se dílo povede a zúčastnění sklidí ovace za rekordní čas realizace, nebo naopak spláčí nad výdělkem a krátká příprava jim bude omlácena o hlavu. V případě tradičně puntičkářského ASMODEA pochopitelně druhá varianta nepřicházela do úvahy, co se nahrávací fáze týče, určitě se ale nabízela otázka, jak moc kvalitní nápady se v hlavě mistra Bešty vylíhnou v takhle šibeničním termínu.

Abych tedy dál nechodil kolem horké kaše, musím přiznat, že první poslech „Oka Horova“ ve mně žádnou vekou euforii nevyvolal, spíše takové oblačno, místy polojasno. Od úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ s netradičně použitými klávesami sice byla cítit snaha o pestrost a dosud neslyšené polohy, jenže příklon k větší přímočarosti, společně s pocitem střídmějšího kytarového zdobení, mi zakryl „očka Horova“ poloprůhlednou lepící páskou. Naštěstí jen pro úvodní seznámení.

Ono totiž vůbec není běžné, aby nahrávka, která je přehledná, a nemůže tak překvapovat nově objevovanými vrstvami, neztrácela každým dalším poslechem na aktraktivitě či snad dokonce kvalitativně narůstala. Jenže, světe div se, přesně tohle se u ASMODEA stalo. Nebudu zapírat, že oblibuji především ty méně očekávané skladby, než „běžné“ asmothrashové kvapíky typu titulního „Oka Horova“ či „Prokletí Sodomy“. Mezi moje oblíbené koně se tudíž řadí již zmiňovaný netradiční úvod, vícevrstevný „Fenix Schizofrenix“, sekaná „Kniha mrtvých“, kterou zničehonic rozštípne motiv jak od SYSTEM OF A DOWN, „666 očí Satanových“ s povedenými hlasy přes sebe, na pěkném refrénu postavený „Midas“, barevněji vystavěná sypačka „V ruinách města Ur“ nebo hustohusté „Černé vody Ninive“. V první řadě však stojí gotikou načichlý „Parazit“, jehož klip se sice skutečně nepovedl, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o hit jako prase.

Tentokrát se musím ještě speciálně zastavit u některých Beštových vokálních linek, protože ten ze svého hrdla vydoloval „V ruinách města Ur“, „Černých vodách Ninive“ a některých dalších kouscích tak roztomilá hlasová zabarvení (a to prosím neberte nikterak pejorativně), že se autor těchto řádků několikrát přistihl, že si nahrávku pouští znovu jen kvůli tomu, aby je zase slyšel.

Nakonec je tedy dobře, že recenze aktuální desky ASMODEA vznikla až s takovým odstupem od jejího vydání. Postupem doby a opakovanými poslechy lze totiž jednoznačně dojít k závěru, že ani v krátkém časovém úseku kapela nešlápla vedle a za vydatné pomoci svébytného textaře Jana Petrička zůstala takovou, jakou ji po celých těch třicet let známe. Tedy poctivou, spolehlivou a bavící sebe i posluchače. Ave, Bešta!