OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlastně překvapivý film. Z trailerů působil o poznání bláznivěji a veseleji. V plné stopáži pak místy téměř až temně. Nemění to ale nic na tom, že jde o skvěle odvyprávěný příběh. A ne jen tak ledajaký. Jde o historii nejprodávanější videohry od počátku věků až do roku 2020. Tehdy ji na žebříčku přeskočil Minecraft.
Celý film je vybudován na reálné historické situaci, kdy ruský programátor Alexej Pažitnov vymyslel hru, která uhranula celý svět. Problém byl jen v tom, že práva na Tetris měla sovětská státní společnost Elorg. A tím začíná spletitá cesta západních gigantů videoherního průmyslu za jejími licenčními právy. Na této cestě hrají svoji roli osobní motivace jednotlivých aktérů, snahy Sovětského svazu na situaci co nejvíce vydělat i poměrně ryzí fascinace herních vývojářů mechanismem Tetrisu.
Celý reálný příběh velmi citelně prošel hollywoodskou dramatizací, která mě ale nijak neuráží. Je tady o poznání vice špionáže a akce, než zřejmě bylo doopravdy. V producentském týmu jsou mimo Matthewa Vaughna, který je podepsán například pod Kick-ass, X-MENy a The King's Many, i sami aktéři toho reálného příběhu, jenž v osmdesátých létech zamíchal kartami videoherního světa. Tvůrci přitom velmi talentovaně tančí kolem historické reality a fikce. Základní kameny příběhu drží na svém místě. U mnoha fragmentů je vám ale naprosto jasné, že takto se to stát nemohlo. Nic to ale nemění na tom, že film tyto situace ustojí bez ztráty kytičky. Hollywoodská licence dělá film dramatičtější, zajímavější a hlavně zábavnější přesně tam, kde to potřebuje.
Hlavním hrdinou je Henk Rogers z Bullet-Proof Software, kterého na jedné z výstav hra naprosto ohromí a představit ji širokému světu si vezme jako svoji osobní misi. I kdyby to znamenalo, že si pro práva k ní půjde do komunistické Moskvy. Tady bych se na chvilku zastavil, protože ačkoliv se celý film natáčel ve Skotsku, tak tu hrají reální ruští herci a odvádějí skvělou práci v tom, jak autenticky film působí. To, že se film nenatáčel v Moskvě, nemáte šanci poznat. Skvěle funguje architektura, interiéry i nápisy v azbuce. Právě kulisy Sovětského Svazu konce osmdesátých let dávají mnoha scénám opravdovou tíživou dusnost a šedost.
I ve chvílích, kdy se TETRIS snaží odlehčit svůj tón tím, že scény stylizuje do osmibitové grafiky, působí velmi naléhavě. Nejde jen o hollywoodsky zdramatizované historické retro. Film vám prodává i skvěle napsané postavy a jejich osobní motivace. Už dlouho se tyto atributy nesešly v jednom balíčku tak zručně zpracované. A to ani nemluvím o hudbě, kde si tvůrci dali také celkem napilno. Ať už jde o zpracování “tetrisovské” hudby nebo přestříhání dobových megahitů. TETRIS mě zkrátka potěšil po všech stránkách a je velká škoda, že u nás nešel do kin a máme ho možnost vidět jen na VOD.
Řemeslně po všech stránkách dotažený příběh balancující na hraně historické přesnosti a dramaturgické licence.
8,5 / 10
USA / Velká Británie, 2023, 120 min
Režie: Jon S. Baird
Scénář: Noah Pink
Kamera: Alwin H. Küchler
Hudba: Lorne Balfe
Hrají: Taron Egerton, Mara Huf, Miles Barrow, Rick Yune, Nikita Jefremov, Toby Jones, Aleksey Shedko, Natalia Gonchar, Oleg Štefanko, Roger Allam, Anthony Boyle, Ayano Yamamoto, Niino Furuhata, Togo Igawa, Ajane Nagabuči, Kanon Narumi, Timur Kassimkulov, Mark Khismatullin, Igor Grabuzov, Karin Nurumi, Ben Miles, Sofja Lebeděva, Matthew Marsh, Sharon Young, Moyo Akandé, Aaron Vodovoz, Ken Jamamura, Rob Locke, Irina Kara, Ieva Andrejevajte
-bez slovního hodnocení-
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.