Jméno legendárního tvůrce a vodiče loutek, Jima Hensona, je spojeno s kulty, jakým je například film Labyrint z roku 1986, ve kterém si hlavní roli střihl David Bowie. Hensonovi byla dokonce nabídnuta i role Yody ve filmu Impérium vrací úder. Tu nakonec přenechal kamarádovi a kolegovi Franku Ozovi, který je se Star Wars spojen dodnes. Yodu nejen vodil, ale postava dodnes mluví jeho hlasem.

Film z dílny Jima Hansona, který byl dle mnohých po řemeslné stránce naprostým mistrovským dílem, nese jméno Temný krystal. Podmanivá epická loutková fantasy, která má jednoduchý příběh, ale o to detailnější vizuál. Henson se zde vyřádil. Každá zrůdička, každá rostlina, každá miniaturní část interiéru má svůj vlastní specifický styl. Kamera se zde dokázala dlouhé minuty pást třeba jen na tom, jak loutky hodují a pijí. Z dílny Jima Hensona je i notoricky známá americká Muppet show, případně loutkový fenomén Sezame otevři se.

Seriál, kterého se chopil Netflix, odkrývá příběh, který se udál minimálně generaci před filmem the Dark Crystal z roku 1982, který na něj volně navazuje. Celý děj je zasazen na planetu Tra, kterou ovládají Skeksiové, jež si udržují nesmrtelnost prostřednictvím tajemného krystalu. Ten podvodem získali před tisícovkou let a od té doby de facto zotročili ostatní inteligentní bytosti na planetě. K původní zápletce, která není nikterak originální, dokázala tvůrčí dvojice Jeffrey Addiss a Will Matthews dolepit vesmír, jenž byl v původním filmu jen naznačen.

No a? Proč se tím zabývat? Netflix se prostě svezl na napůl zapomenutém filmu z osmdesátek a dodělal k němu prequel. To, co mě na celém projektu opravdu dostalo, je, stejně jako u původního filmu, vizuál. Fyzické oldschool loutky s velmi skromnou dávkou nových technologií. Výsledek je na hony vzdálený tomu, co známe z dnešních filmů, byť chápu, že tato estetika nebude vyhovovat všem. Stejně tak i pohyb, který má typickou vodičskou trhanost.

Temný krystal je erupce fantazie, přetavená do reálných kulis a loutek v životních velikostech. V čase digitálních CGI orgií je to něco nedokonalého, ale hmatatelného. Staré řemeslo, prezentované v mistrovské formě. Ve filmu uvidíte více jak 170 loutek z nichž každá je uměleckým dílem od návrhu, zpracování, kostýmu, … . Stejně tak tu je i více jak 3000 rostlin.

Vedle specifické atmosféry si seriál stejně jako původní film drží jistou rozpolcenost v tom, na koho vlastně míří. Jsou zde opravdu drastické a strašidelné scény, kdy například Skeksiové vraždí jiné tvory a vedle toho dlouhé scény, kdy se rozverné postavičky „teletabísovky“ objímají.

Vedle záporných Skeksiů, kteří vypadají jako hrůzný kříženec aligátora, supa a kajmanky dravé, tu jsou mega roztomilé chlupaté figurky, odkazující k Sezame otevři se. Přitom tu neplatí, že co je ošklivé je zlé a naopak. Jednou z hlavních postav je Matka Aughra, která vypadá jako rohatá a ještě vrásčitější vousatá verze Yody, ze kterého někdo vysál všechnu roztomilost a dobrosrdečnost. V původním filmu měla i velmi výrazná povislá vrásčitá prsa s drze vytrčenými bradavkami.

Hlavním dějovým motorem je povstání proti útlaku a cesta k němu ve společnosti, která svobodu nikdy nepoznala. Cesty jednotlivých hrdinů jsou spletité a občas končí stylem, za který by se nemusel stydět ani George R. R. Martin. Od začátku je ale celkem zřejmé, jaký směr hlavní dějová linka drží a otázkou jen je, zdali se na konci scénáristé rozhodli pro dobrý nebo špatný konec.

Hlavní důvod, který mě u seriálu držel byla hlavně řemeslnost a hravost formy, při které jsem stále žasnul a připadal si jako malej kluk. V záplavě opticky generické filmové tvorby posledních let, jde o dílo hodné pozornosti a to zdaleka nejen pro fandy osmdesátkových fantasy filmů.