Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kanadští mistři hranatého hrubého zrna se vrací s osmým albem, které vás už při úvodní skladbě nenechá na pochybách, že to bude opět jízda. Téměř šestiminutová disharmonická trýzeň nazvaná „A Love Letter“ vás ihned vrhá do neutěšeného světa, ve kterém kolem vás skřípe kytara, rezavě chrčí basa, a navíc tu každou chvíli poletuje saxofon mučený naprosto disharmonickými postupy. Jesse Matthewson dokonává dílo zmaru prostřednictvím svého hlasu. Štěká, vyje i káže. Do špinavé masy zvuku navíc pronikají další barvy, které tu dříve fyzicky nebyly, vždycky jste je ale cítili někde na pozadí. Tyto zvuky mají svůj důvod.
KEN MODE v roce 2021 udělali v sestavě velký rozhodný krok, který – pokud si dobře pamatuji – v historii kapely nemá obdoby. Rozrostli se na regulérní kvarteto. Kathryn Kerr do zvuku dodává další odstíny prostřednictvím syntezátorů, saxofonu, piana a dalších nástrojů. Všechny je používá v dobré tradici noiserockových spolků, tedy nečekejte, že by klavír nějak zjemnil výsledek. Právě naopak. Její vklad dělá hudbu KEN MODE ještě drásavější, v mnoha ohledech osudovější a trýznivější.
KEN MODE i tady potvrzují, že jsou mistři repetice. Naprosto jednoduchými nástroji dokáží budovat atmosféru beznaděje a odevzdanosti jako málokterá jiná kapela. Jejich songwriting přitom budí dojem až neandrtálské primitivnosti. Nikdy jsem ale neměl pocit, že poslouchám něco, co postrádá sofistikovanost a přemýšlivost.
Zvuk dokáže být neprostupnou rašelinou a ostrou cirkulárkou současně. Disonantní vyznění vám způsobuje závratě. Jejich hudba opět stojí na tom nejhrubším noiserocku, sludgemetalových tendencích a industriálním kolovrátku. Je to zmar, vztek a beznaděj, to všechno ohlodané na kost. V tom nejryzejším balení. Hudba, co křiví svět.
1. A Love Letter
2. Throw Your Phone in the River
3. The Tie
4. But They Respect My Tactics
5. Not My Fault
6. Lost Grip
7. The Desperate Search for an Enemy
8. Unresponsive
85 minut soustředění. Plně rozkrýt tuhle náročnou a současně velmi inteligentně poskládanou nahrávku ještě potrvá týdny. Extrémní black/death s neprostupnou atmosférou rozpínající se od PORTAL až někam po ULCERATE. Hluboká, zcela pohlcující záležitost.
Mnoho předchozích alb mi uniklo a ta stará už si nevybavuji, možná proto mi „Darkanakrad“ přijde jako podařený materiál na pomezí melodického death metalu a folku. Určitě je to zábavnější a živelnější než novinka z podobného rybníka lovících ENSIFERUM.
Dát si ve Skandinávii na obal Preikestolen je stejné, jako kdyby našinec použil fotku Řípu nebo Trosek. Za otřepaným obalem se však skrývá zasněná prog-rocková záležitost. Jsou to působivé, a přitom nevtíravé melodie, kde významnou roli hraje piano.
Album, které jde ve šlépějích dva roky starého „God's Country”, ale ve všech ohledech se mnou více rezonuje. Je o něco rychlejší, průraznější a kousavější. Přímá srážka stylu kapel jako DAUGHTERS, HARVEY MILK a třeba i ACID BATH.
Všeříkající název alba. Delší tvůrčí pauza u ostravských rozhodně neznamená změnu stylu. Na to už jsou v tom svém pevně usazeni a z této pozice orchestrují další palbu ostrých songů, kterým opět nechybí odpich a chytlavé motivy. Tradičně dobrá práce!
Zásady sice nepustí, ale psát shout po prvním poslechu tohoto (záměrně) kostrbatého propletence není lehký úkol. Na druhou stranu jsou to stále ti samí GIGAN se svým živelně-technickým a pořád kreativním death metalem. A také i pro mnohé nestravitelným.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.