Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po dlouhých šesti letech přicházejí švédští polyrytmičtí králové s albem, které se odklání od některých prvků, jež byly pro MESHUGGAH vždy signifikantní. Ne, nebojte, nezačali hrát „rovně“, ale vytratil se kovový chlad a neprostupnost. Nepravidelné betonové masivy z kytar najednou nejsou tak těžké a nemají ostré hrany. Lehce vymizela i mimozemská agrese a útočnost. Zůstává nepravidelný puls, ale mnoho částí by člověk mohl více asociovat s důraznějšími kusy GOJIRA, než s minulými deskami Švédů. MESHUGGAH natočili desku, která je přístupná a má v sobě úplně jiný emoční náboj než cokoliv, co nahráli v minulosti. Jedním dechem musím dodat, že to není vůbec myšleno ve zlém.
Z „Immutable“ není cítit žádný kalkul nebo zpronevěra. MESHUGGAH udělali krok směrem k posluchači. Ubylo mechanické strojovosti a přibylo melodií, které jsou na současném materiálu atributem, co mě překvapuje nejvíc. Sólová kytara dodává skladbám melodie, které MESHUGGAH nikdy před tím neměli. Švédi nahráli jednoznačně svoji nejatmosféričtější desku. Základ stále tvoří těžkotonážní a masivní riffáž, ale nad ní se velmi často vznáší kytarová euforie, která barví celou desku do netradičních odstínů. Fredrik Thordendal tu dokazuje, že dokáže produkovat nejen psychopatické neurotické sirény nebo kostrbaté dysharmonické pidlikání, jež jakoby ani nebylo z tohoto světa, ale i o poznání přístupnější melodické motivy, které v sobě mají spoustu citu.
Dá se s klidem říci, že se MESHUGGAH otevřeli i žánrově. Jsou tu samozřejmě naprosto klasické meshu-sekačky založené na nepravidelném peklo-riffo-stroji, ale vedle nich najdete skladby, které si pohrávají s postmetalem i alternativním rockem. Celkově se dá říci, že se o něco zpomalilo. Určité změny si můžete všinout i u zpěváka Jense Kidmana, který obohacuje svoji hlasovou paletu například o zlověstné šeptání hned v první skladbě.
Ona proměna MESHUGGAH je snadno vysvětlitelná. Jestliže na albu „Obzen“ šla většina nápadů za silným kytarovým dvojblokem Mårten Hagström - Fredrik Thordendal, tak současná tvorba je na tom trochu jinak. Frederik Thordendal odstoupil do pozadí a většinu skladeb napsal Hagström, kterému sekudoval bubeník Tomas Haake. Výsledek už zdaleka není tak zdrcující a bezprecedentní, ale vlastně to vůbec nevadí. MESHUGGAH položili základ nového stylu. Je to kapela, která ve své době způsobila revoluci na poli tvrdé hudby. Už nemusí nic dokazovat ani sobě, ani okolí. „Immutable“ jen potvrzuje svéráz této kapely a stejně tak touhu neustrnout na místě, důstojně stárnout a otevírat se novým progresivním sférám.
1. Broken Cog
2. The Abysmal Eye
3. Light The Shortening Fuse
4. Phantoms
5. Ligature Marks
6. God He Sees In Mirrors
7. They Move Below
8. Kaleidoscope
9. Black Cathedral
10. I Am That Thirst
11. The Faultless
12. Armies Of The Preposterous
13. Past Tense
K "mešu" mám takový proměnlivý vztah. Když zakládali a na přelomu tisíciletí rozvíjeli nový žánr, byl to jen maximální respekt. Na deskách se tu a tam objevil superhit, který byl ale zabarikádován pro mě těžko proniknutelnou hmotou. To opravdu nejde složit vyrovnanou desku? Ale jde a přišlo to s "obZen" a "Kollos". Ty zblajznu na posezení kdykoliv. Skvělé od začátku do konce, přestože na ně i samotný Haake s odstupem času prská zlá slovíčka.
Následující "Reason" a nová deska jsou kroky zpět. Kochat se tím unikátním soundem samozřejmě jde pořád, ale jako celek trpí zbytečným natahováním ("I Am That Thirst" a hlavně "They Move Below"), občas sebevykrádáním (třeba hned 33 sekunda "Broken Cog" zní velmi povědomě, kdepak jsme tu variaci už slyšeli?; časté kytarové trylkování), opakovanou ztrátou drive.
Pěkně protřepat hlavu jde u "The Abysmal Eye" a "Phantoms". A to se MI zdá málo. Zase moc nebaví. Ale respekt zůstává!
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.