Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jedenácté studiové album legendy domácího těžkého kovu vychází v temných dnech, kdy se světu (a České republice tuplem) nedaří zvládnout covidovou nákazu, a stejně temně působí jeho jinak docela neumětelsky pojatý obal, mající zřejmě znázorňovat postavu, jež celému albu dala jméno. Ideální kombinace pro album TÖRRu, jak si ho pamatujeme z jeho nejslavnější minulosti, dalo by se jistě říct. Jenže podobně, jako by na zmíněném obalu jeden čekal spíše něco jako pátera Koniáše a ne tuhle nevýraznou řeznickou mutaci Johna Ramba, ani v drážkách „Inkvizitörra“ nedojde na nic z toho, co by partě okolo Oty Hereše i v současnosti udělalo dobré jméno.
Jedenácté studiové album TÖRRu je totiž prázdné jako polní nemocnice v Letňanech a v člověku zanechává podobně stísněný pocit, jako kdyby se oněmi mlčenlivými prostorami měl projít. Samozřejmě, pocity stísněnosti by za jistých okolností mohly být vítaným efektem tvrdého metalového alba, koketujícího zdatně s thrashem, ale tady je to bohužel spojeno jen a pouze s tím, že TÖRR narazil na své autorské dno. A přestože „Inkvizitörr“ disponuje téměř čtyřiceti minutami hracího času, nenabídne vlastně ani jednu skladbu, která by opustila jeho na posledních albech totálně zajetý kolovrátkovitý výraz (z nějž se výrazněji povedlo vybruslit jen na minulém „Black´n´rollu“).
Když to hodně zjednoduším, neslyšíte vlastně nic jiného, než jen „Kladivo na čarodějnice“ a „Kult ohně“ na sto způsobů. Ovšem bez duše, bez hlubšího smyslu a bez životodárné tekutiny, která by té hudbě tepala ve spáncích podobně jako oběma zmíněným někdejším originálům. K tomu se musí připočíst opravdu řídké textové náměty ve smyslu obecného „bububu“ s nijak závratným provedením (namátkou „Bůh temnoty“, „Černá hvězda“, „Královna smrti“, „Říše stínů“ anebo naprosto tragická „Podivnej sráč“), a když se pak dostaneme k výsledku, není prostě vůbec překvapivé, že je velmi, velmi pochybný. A TÖRR na jeho pozadí vypadá jako unavený, vyšťavený maratónec, kterému se na osmatřicátém kilometru začnou viditelně plést nohy, a není vůbec jisté, jestli to zvládne až do cíle.
Neříkám, že Ota Hereš se svými kumpány v sobě ten potenciál stále ještě nemá, koneckonců na již zmíněném pět let starém albovém předchůdci to dokázal důstojně a beze všech pochybností, ale na „Inkvizitörrovi“ se jednoduše z žádného takového potenciálu TÖRR nevydal. Zahrál na něm jen na smutnou jistotu, která možná nějakým tím skalním fanouškem trochu pohne, ale jinak nevede nikam jinam, než na propadliště dějin.
1. Bůh temnoty
2. In extremis
3. Poslední dny
4. Černá hvězda
5. Vítej ve snu
6. Královna smrti
7. Pitevní trenažer
8. Smrt
9. Závist
10. Podivnej sráč
11. Konec světa
12. Říše stínů
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.