Jedenácté studiové album legendy domácího těžkého kovu vychází v temných dnech, kdy se světu (a České republice tuplem) nedaří zvládnout covidovou nákazu, a stejně temně působí jeho jinak docela neumětelsky pojatý obal, mající zřejmě znázorňovat postavu, jež celému albu dala jméno. Ideální kombinace pro album TÖRRu, jak si ho pamatujeme z jeho nejslavnější minulosti, dalo by se jistě říct. Jenže podobně, jako by na zmíněném obalu jeden čekal spíše něco jako pátera Koniáše a ne tuhle nevýraznou řeznickou mutaci Johna Ramba, ani v drážkách „Inkvizitörra“ nedojde na nic z toho, co by partě okolo Oty Hereše i v současnosti udělalo dobré jméno.   

Jedenácté studiové album TÖRRu je totiž prázdné jako polní nemocnice v Letňanech a v člověku zanechává podobně stísněný pocit, jako kdyby se oněmi mlčenlivými prostorami měl projít. Samozřejmě, pocity stísněnosti by za jistých okolností mohly být vítaným efektem tvrdého metalového alba, koketujícího zdatně s thrashem, ale tady je to bohužel spojeno jen a pouze s tím, že TÖRR narazil na své autorské dno. A přestože „Inkvizitörr“ disponuje téměř čtyřiceti minutami hracího času, nenabídne vlastně ani jednu skladbu, která by opustila jeho na posledních albech totálně zajetý kolovrátkovitý výraz (z nějž se výrazněji povedlo vybruslit jen na minulém „Black´n´rollu“).

Když to hodně zjednoduším, neslyšíte vlastně nic jiného, než jen „Kladivo na čarodějnice“ a „Kult ohně“ na sto způsobů. Ovšem bez duše, bez hlubšího smyslu a bez životodárné tekutiny, která by té hudbě tepala ve spáncích podobně jako oběma zmíněným někdejším originálům. K tomu se musí připočíst opravdu řídké textové náměty ve smyslu obecného „bububu“ s nijak závratným provedením (namátkou „Bůh temnoty“, „Černá hvězda“, „Královna smrti“, „Říše stínů“ anebo naprosto tragická „Podivnej sráč“), a když se pak dostaneme k výsledku, není prostě vůbec překvapivé, že je velmi, velmi pochybný. A TÖRR na jeho pozadí vypadá jako unavený, vyšťavený maratónec, kterému se na osmatřicátém kilometru začnou viditelně plést nohy, a není vůbec jisté, jestli to zvládne až do cíle.                

Neříkám, že Ota Hereš se svými kumpány v sobě ten potenciál stále ještě nemá, koneckonců na již zmíněném pět let starém albovém předchůdci to dokázal důstojně a beze všech pochybností, ale na „Inkvizitörrovi“ se jednoduše z žádného takového potenciálu TÖRR nevydal. Zahrál na něm jen na smutnou jistotu, která možná nějakým tím skalním fanouškem trochu pohne, ale jinak nevede nikam jinam, než na propadliště dějin.