Když jsem před drahnými léty v recenzi na album „Made In Hell“ hovořil v souvislosti s tehdejší staronovou sestavou jeho protagonisty o „black´n´rollu“, jistě jsem netušil, nakolik se moje pisatelské schopnosti jednou ukážou být také věšteckými. Faktem nicméně rovněž je, že samotný TÖRR mi to docela ulehčil – od zmíněného alba se totiž v nahrávacím studiu ne a ne najít a na obou řadových titulech, které od té doby povil („Törritorium“ z r. 2006 a „Tempus Fugit“ z r. 2011), se svojí produkcí k podobnému závěru vysloveně vybízí.

Na sklonku loňského roku pak v poměrné tichosti vydala trojice Hereš – Bartoš – Sladký (rovněž loňská epizoda s druhým kytaristou Radkem Krocem neměla, tak jako jiné pokusy o TÖRR ve čtvero obsazení, dlouhého trvání) po pěti létech nové album a jeho pojmenováním to celé pěkně shrnula a uzavřela. „Black´n´roll“ totiž rovná se black´n´roll (i když tentokráte pořádně načichlý thrashem) s visačkou legendy českého metalu, o jehož úrovni, jak jsem už poznamenal, se už nějaký ten čas mohou vést sáhodlouhé disputace.

Přesto si však dovolím nové album, jehož do kopru předem posílá naprosto tragický obal, mlčky (ale o to výrazněji) žalující nedostatek finančních prostředků při jeho realizaci, úplně neshodit. Poprvé po dlouhé době mám totiž pocit, že nová produkce TÖRRu má svůj smysl, i když je samozřejmě vedena v přísně najetém autorském duchu páně Herešovy kytary a jeho nezaměnitelných riffů. Díky tomu s sebou nese pořádnou porci nadupaných skladeb, jež tentokráte mají své kouzlo, což je situace s tou z obou předešlých alb naprosto nesrovnatelná, protože zatímco tam všude si kapela musela vystačit maximálně tak s třemi až čtyřmi zvučnějšími kousky, tady je situace daleko růžovější (tedy lze-li tak přirovnávat u něčeho jako je metal, ehm).

Slušně to rozbalí hned úvodní „Krajina snů“, pěkně po törrovsku svištící nenápadným thrashovým tempem a gradující v důrazném, nijak komplikovaném refrénu. Podstatnější věci však přicházejí s následující položkou – „Hombre“ je zvučný metalový kus, který potěší zejména svou náladou a poměrně originálním textovým nápadem. Podobně efektní je i „Údolí nářků“, v němž se navíc poprvé ujme mikrofonu i Honza „Bart“ Bartoš a TÖRRu to hned vlije další krev do žil. Po utahaném a trochu zbytečném „Proroctví“ se následně spustí mistrovský odpich „Mr. dat“, jenž se může pochlubit opravdu poctivým kusem thrashe, a „Už dost“, pěkným melodickým sólem vymalovaná pecka, tentokráte navrch s hostujícím Protheusem z DYMYTRY.

Navzdory tomu, že se takto dostáváme do poloviny celého alba, jeho vrcholy máme ještě stále před sebou. Prvním z nich je „Chceme ven“, skladba, kterou napsal i zazpíval Bart, a zřejmě proto zní skutečně přesvědčivě, podobně jako později „In Nomine Ira“. Tenhle kus je rovněž výsledkem jeho práce a podle mého názoru albu jako celku definitivně panuje. Napsaný v duchu té nejlepší törrovské tradice s krátkou předehrou, podaný procítěně, jak to jen jeho thrashové tempo dovoluje, a s téměř mrazivým tahem na bránu.

Zbývající skladby alba už poté jen postupují ve stopách ve svých předchůdkyň – buď jsou jen do počtu („Strach“) anebo naopak rozšiřují již tak bohatý výčet povedených položek („Iluze“, „Svět jiných“ a mistrně zamyšlený závěr v podobě „Jen si přej“). Dohromady, jak už jsem naznačil, mi z toho vychází velmi solidní nahrávka, jíž podobnou diskografie TÖRRu, pokud už nechtěla být jen smutným panoptikem někdejší slávy, potřebovala jako sůl. A hned je na ní veselejší pohled, jen co je pravda, takový, co vás zrovna vybízí, abyste na tenhle čerstvě oprášený a přelakovaný archaický kousek vyrazili také někam do nejbližšího klubu. Do starého železa totiž nakonec přece jen stále nepatří.