Ve věku, ve kterém se v České republice odchází do důchodu, vydávají IRON MAIDEN po šesti létech a tedy nejdelší nahrávací odmlce ve své kariéře sedmnácté studiové album „Senjutsu“. Halelujá, chce se říct, vždyť už nám ti „Mejdni“ všem chyběli. Ale pozor, oni už dávno nejsou žádnými mladíky, zcela přirozeně se díky tomu mění jejich projev a nejspíš zbytečně bychom po nich mohli chtít třeba skladby typu někdejšího rychlostního výprasku „Be Quick Or Be Dead“. Co je však podstatnější, jedno se navzdory tomu nemění – jsou to prostě stále legendy. Chlapíci z největší heavymetalové kapely na světě, kteří mají své řemeslo zanesené tak hluboko do své DNA, že už zkrátka nejsou schopni přijít s nahrávkou, která by se dala šmahem odsoudit, lhostejno, kolik jim je let.

A ačkoliv osmdesátiminutová délka „Senjutsu“ při jeho pouhých deseti skladbách, stejně tak jako nápadná charakterová podobnost se studiovým předchůdcem alba „The Book Of Souls“ by mohly k podobnému závěru svádět, není tomu tak. Přes všechny výtky, které lze k albu objektivně mít, občasnou rozvláčností počínaje a dalšími lekcemi rozmělňování pozornosti dnes již pověstným a někdy až nekonečným kytarovým „pidlikáním“ konče, nakonec jeden zjistí, že kompletní výsledek to vlastně nijak zásadně nepoznamenává. A že dnešní Železná panna tím pádem přináší přesně to, co od ní všichni její věrní očekávají.

Stojíte-li tedy o silné motivy, jistě je dostanete. Minimálně v kompletních nejlepších kusech celého alba, zřejmě ne náhodou nejdříve uvolněných singlech „Stratego“ a „Writing On The Wall“, jež na vás udeří nejprve silou pravého maidenovského výklusu za vedoucím trenérem – baskytaristou a v druhém případě nádherně odlehčeným obloukem nad texaskými pustinami, jimiž se kdesi prohání i Šílený Max.

Stojíte-li o silné výkony, dostanete je samozřejmě rovněž. Bruce Dickinson zpívá, jako by jeho nejlepší léta neměla nikdy skončit, a okamžiky, kdy ke „standardnímu“ výkonu přidává ještě něco navíc (třeba závěr „The Parchment“, který je mimochodem z celé skladby zjevně nejlepším, nebo podobná pasáž v „Hell On Earth“), jsou skutečnými ozdobami celého alba. Do stejné kategorie pak spadá i parádní balada „Darkest Hour“, dávající vzpomenout kvalit dalšího historického klenotu „Wasting Love“, a zejména již zmíněný závěrečný megaopus „Hell On Earth“, jenž svou silou a nápaditostí (jakož i svůdnou atmosférou, která vůbec neodpovídá názvu skladby samotné) naopak napodobí nejzapamatovatelnější píseň ze zmiňovaného minulého alba „The Book Of Souls“, Dickinsonův špektákl „Empire Of The Clouds“. A to i když jde čistě jen o autorskou věc Stevea Harrise, který jinak závěr celého alba dost napíná, a dost často by mu k této činnosti zjevně dobře posloužily i ostře nabroušené producentské nůžky. Ono čeho je moc, toho je příliš, to mi myslím potvrdí i sebezarytější příznivec Železné panny, a když nějaký ten krásný, blýskavý moment musíte složitě kutat z takto narýsovaného metalového „podloží“ (typicky třeba sólovou melodickou linku v již vzpomínané „The Parchment“), docela to zamrzí.

No a stojíte-li prostě a jednoduše jen o pořádné nové album IRON MAIDEN, dostanete jej pochopitelně taky. Po dostatečném počtu poslechů přijdete na chuť i zkraje podivnému a špatně uchopitelnému titulnímu otvíráku, víceméně klasické „Lost In A Lost World“ s úžasnou akustickou předehrou anebo „The Time Machine“, plné krásného melodického dobrodružství alá IRON MAIDEN, o němž jste si mysleli, že už jste ho slyšeli asi tak šestkrát, ale nakonec jste zjistili, že vlastně ani jednou. Nu, a dost možná si u toho ani nevšimnete, že na nahrávku tentokrát nijak autorsky nepřispěl Dave Murray. Ale kdo by tohle řešil, že.  

Ano, „Senjutsu“, krásně vyvedené a vymalované do japonských a samurajských motivů (mimochodem, zaznamenali jste ony nádherné zdvojené tesáky, které Eddiemu vyrašily nad základní řadou zubů?) určitě není tak svěží, jako třeba nedostižný klenot „Seventh Son Of A Seventh Son“, ale jako album ze stáje IRON MAIDEN je stále velmi (a to zdůrazňuji), velmi dobré. Protože – a tady mi nezbývá, než se opakovat – tohle jsou prostě pořád ti chlapíci z největší heavymetalové kapely na světě, lhostejno, kolik jim je let.