BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako u The Final Frontier a The Book Of Souls tak i v případě Senjutsu platí, že je nutné zvýšit rychlost přehrávání celého alba o čtrvtinu, tedy na 1.25x. Pak se stopáž zkrátí na lehce stravitelných 60 minut, tempo je jako za starých časů a solidní melodie vyniknou, jelikož již nejsou natáhlé jak nudle a jejich časnější změny udržují ucho v pozornosti. Upřímně netuším, proč nahrávají v tak pomalém tempu, možná už to stáří...
-bez slovního hodnocení-
Dlhá a nudná srajda.
-bez slovního hodnocení-
hmmm
topka aj po roku!
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
Na album som sa tešil a nie som sklamaný, práve naopak. Iron Maiden stále vyučujú, aj napriek objektívnym výčitkám o dĺžke albumu či využívaní rovnakých postupov. Podstata je inde, ich hudba má stále hĺbku a to sa o ostatných heavy metalových legendách celkom nedá povedať.
-bez slovního hodnocení-
Stokrát převařená nuda, ale neurazí to, no...
-bez slovního hodnocení-
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.