Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nostalgie je mocná čarodějka. Tak mocná, že kolikrát donutí lidí dělat věci, které už aktuálně nemají příliš smyslu, ale s ohledem na oslavovanou minulost to dotyčným připadá jako ten nejlepší nápad na světe. A tak čtyři roky poté, co se nejlegendárnější sestava německých RAGE Peavy, Manni Schmidt a Chris Efthimiadis pod názvem REFUGE objevuje zase na koncertních pódiích a vzpomíná tam na zašlé časy své největší slávy, došlo i na záležitost nejméně očekávanou – totiž natočení alba s novým autorským materiálem.
Jiná věc by byla, kdyby se trojice znovu spojila v mateřské kapele, tedy RAGE. Ti stále existují a je proto logické, že čas od času vydávají nové album. Tomu ovšem podle všeho bránil především fakt, že jak Manni Schmidt, tak také Chris Efthimiadis se nehodlali znovu stát profíky, což je nicméně obecně podmínkou RAGE a nejspíš i Peaveyho samotného. A tak nastala poněkud paradoxní situace, v níž si do RAGE Peavey pozval jiné hudebníky, natočil s nimi nové album (mimochodem velmi povedené „Seasons Of The Black“), a se starými parťáky pak natočil také nové album, „Solitary Men“ (pojmenované zjevně podle v pořadí druhé skladby z alba „Trapped!“). To ovšem zní naprosto stejně jako jeho nevlastní sourozenec a navíc, bohužel, poměrně vyčpěle. Skoro jako kdyby šlo o „odpad“, který se nevešel právě na „Seasons Of The Black“.
Je to do jisté míry pochopitelné, když hlavní autor a zpěvák je jeden a tentýž a melodický metal, s nímž to táhne už více než třicet let, jakbysmet. Jenže čeho je moc, toho je někdy až příliš, to ostatně platí i pro některé části bohaté diskografie samotných RAGE, zejména tedy v jejím závěru. Ale co už.
Tohle je zkrátka libůstka starších pánů, kteří pod vlivem nostalgie zatoužili spolu ještě jednou zaskočit do studia a pořádně to tam zmáčknout. Lidsky jistě pochopitelné, a když už se toho ujal i ochotný vydavatel, proč ne. Jen je třeba asi počítat s tím, že přání tentokrát bylo otcem myšlenky, ale rozhodně už ne tak samotného výsledku. „Solitary Men“ je proto logickým vyústěním všeho zmíněného, takovým středním průměrem na stupnici diskografie RAGE, na jejímž vrcholu se nalézá dejme tomu zmiňované „Trapped!“ a naopak na úplném dně třeba hodně nešťastné „21“. Je tu pár hitových okamžiků („Summer´s Winter“, „Mind Over Matter“ a především klipová „The Man In The Ivory Tower“, která vyzní ještě lépe v bonusové akustické verzi), ale zbytek je prostě jen šedivá procházka potemnělým muzeem RAGE, kde už není na jednotlivé exponáty úplně vidět a můžete je tak jednoduše zaměnit s jinými.
Což je asi tak všechno, co se dá na adresu „Solitary Men“ zodpovědně říct. Všechno ostatní už záleží jen na vkusu fanoušků a, samozřejmě, na nostalgii, neboť ta je, jak jsme si hned v úvodu řekli, mocná čarodějka.
1. Summer´s Winter
2. The Man In The Ivory Tower
3. Bleeding From Inside
4. From The Ashes
5. Living On The Edge Of Time
6. We Owe A Life To Death
7. Mind Over Matter
8. Let Me Go
9. Hell Freeze Over
10. Waterfalls
11. Anothe Kind Of Madness
12. The Man In The Ivory Tower Acoustic (Bonus)
Diskografie
Solitary Men (2018)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Frontiers Records Stopáž: 55:41
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.