Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem tohle album slyšel poprvé, měl jsem pocit, že to už i pro mě bude daleko za hranou poslouchatelnosti. Nakonec jsem dospěl k tomu, že to zdaleka tak hrozné není. THE ARMED svojí aktuální deskou celkem logicky navazují na předchozí „Only Love“. Jsou možná ještě o něco zběsilejší v tom, jak sebe sami elektronizují. Z kapely se stala figura držící defibrilátor, dávající elektrické šoky sama sobě. Není pro to lepší přirovnání. Všechno začíná bustrovat a zářit podivně toxickou zelenou barvou, která rozleptává zvuky kytar. Syntezátorový prach tu v silné vrstvě ulpívá na každé skladbě. To, co se tomuhle zvláštnímu kolektivu z Detroitu podařilo, je vlastně naprosto dokonalá hudební provokace.
Skupina začínala s ostře znějícími krkolomnými kytarami. Mělo to tlak i potřebnou dávku epileptičnosti a špíny. A teď? Popové melodie, kterým někdo zlámal všechny končetiny a obalil je neprostupnou vrstvou růžového ostnatého drátu ze špatně nastavených distorzí. Je to "cool", ale furt vás to pořeže. Ta nejdebilnější melodická klišé se tu třou o kopákové kanonády. Popová bída vyválená v krvi mathmetalistů. A já věřím, že se to bude špatně poslouchat jak posluchačům popu, tak příznivcům technického metalu. Právě to mi ale přijde velmi zábavné. Té desce jsem dlouho nemohl přijít na chuť. Odporná. Brrrr. A musím říci, že v posledních týdnech mě svou drzostí a okázalostí neuvěřitelně baví.
Našel jsem zalíbení v tom, jaký brutální stroj na mrzačení hudby THE ARMED stvořili. Dokážu se bavit tím, jak dokáží malebnou, krotkou melodii bičovat tak dlouho, až se z ní stane hladové zvíře, které vám půjde po krku. Furt při tom ale bude cumlat lízátko, žvýkat gumové medvídky a páchnout po nasládlé a velmi chemické cukrové vatě. Do toho všeho na vás ale prská angažované texty o chamtivosti a digitálních lžích.
Třetí album do sebe vpíjí hardcore, noise i pop. Právě na tomto soutoku pak vznikají neřešitelné situace, které končí v erupcích vzájemné nesourodosti stylů. Oproti minulosti se strhl závoj podivné tajemnosti a unikavosti, kterou si kapela po nějakou dobu uchovávala. Mluvilo se o tom, že jde o boční perverzní projekt Kurta Balloua z CONVERGE a další věci. Tentokráte THE ARMED předstupují i s živákem, na kterém je vidět osm zvláštních postav vedených Adamem Vallelym. Za ním stojí trochu nesourodá skupinka, člověk si všimne kulturistické postavy Clarka Hugea a stejně tak vřeštící Cary Drolshag a vedle ní producenta a bubeníka Uriana Hackneyho. A vy si jen pokládáte otázku: Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
Co to kurva je? A o co tam jde? Jedná se o destrukci hudby v přímém přenosu? Možná.
7,5 / 10
Skladby
1. ULTRAPOP
2. ALL FUTURES
3. MASUNAGA VAPORS
4. A LIFE SO WONDERFUL
5. AN ITERATION
6. BIG SHELL
7. AVERAGE DEATH
8. FAITH IN MEDICATION
9. WHERE MAN KNOWS WANT
10. REAL FOLK BLUES
11. BAD SELECTION
12. THE MUSIC BECOMES A SKULL (Feat. Mark Lanegan)
Diskografie
Ultrapop (2021) Only Love (2018) Untitled (2015) These Are Lights (2009)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2021 Vydavatel: Sargent House Stopáž: 38:47
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.