Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě minulá deska jela v kolejích, které si tato sbírka metalových epileptiků vytýčila na počátku své cesty. Jejich mantrou byla zběsilá jízda, co si v ničem nezadá s velikány typu THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Hardcore-metalová nálož, která rozmetá všechno, co se jí namane v dosahu. Přitom ale nikdy nešlo jen o bezuzdné chrlení zlámaných riffů a tvorbu nekoordinovaného chaosu. THE ARMED vždy šli i po melodických linkách, které tvořily základ jejich tvorby. Trochu mi vždy připomínali hrad, ve kterém spí Šípkovic Růženka, jenž je obrostlý divokou květenou plnou nebezpečných trnů. Tady je silný a svým způsobem chytlavý základ obrostlý vrstvou toho nejneurvalejšího spojení hudebního extrémismu.
„Only Love“ je ale kompletně jiné v tom, jak zní a působí na první dojem. Když jsem ho poslouchal poprvé, neustále mě napadala otázka: V jaké chvíli se z THE ARMED stali GENGHIS TRON? Kompletně se změnil zvuk i styl. Chvílemi se může zdát, že kapela znásilnila nintendocoreové trendy, které frčely před patnácti lety, přidala mnohem více noisu, silným bustrem zkreslila všechno, co mohlo být. Současně výsledek provzdušnila odlehčenějším fragmentem nebo intrem. A opět jako vždy, pod nánosem toho všeho jsou celkem chytlavé motivy, které jsou pokrouceny a prohnuty pod tlakem industriálních vpádů a grindových výplachů.
Ve srovnání s minulostí je tu velká změna v tom, jak jsou pojímány zpěvy. Ty jsou tak pestré, jak nikdy nebyly. Do srdcervoucích mužských i ženských screamů tu jsou ledabyle naskládané deklamace a dokonce i melodické vokály, které jsou téměř vždy ošetřeny nějakými efekty.
THE ARMED vždy trochu mlžili ohledně sestavy, dohledatelné jsou hlavně hostovačky. Pod „Only Love“ jsou podepsána hned dvě jména z CONVERGE. Prvním je bubeník Ben Koller a druhou jistotou je kytarista CONVERGE Kurt Ballou, který stojí za produkcí a zvukem celého alba a jeho ruka je tu více než cítit.
S příchodem syntezátorů se sice mění celkový zvuk. Mění se nejen nástroje. Je tu víc tanečnosti, divných noise-industriálních pazvuků, digitálního šílenství, ale pod tím bije stejné srdce. Tak zběsile a intenzivně, jak jsem na to od detroitských řezníků zvyklý.
Comeback roku? Každopádně jeden z nejemotivnějších. LVMEN se vrací se známou bouřlivou intenzitou a tlakem. Vláčilovské samply jsou působivější než kdy dřív, energie nezaměnitelně usměrněná. Nejde o žádný dovětek, ale další klenot jejich tvorby.
Vokál Emmy Näslund mi místy hodně příjemně evokuje BJÖRK. A v kombinaci s hutným stonermetalovým spodkem je to sakra výživné. K tomu trošku té progrese a hravosti a máme tu EP, které skvěle navazuje na výborné album "Myriad".
Noví ALESTORM se moc nepovedli, již podruhé za sebou. Melodická invence dochází, případně ji ředí GLORYHAMMER, a tak osmá řadovka nabízí jen 2 solidní skladby ("The Storm" vede!) a tradiční megaopus, co nepotěší ani okatou morriconeovskou citací. Ach jo.
30 let kapely LVMEN slaví novým albem. Lehce pozměněná sestava nemění nic na rukopisu kapely. Opět: Je to tam! Jako vždy temná sytá apokalypsa nově s několika paprsky naděje.
Američané jedou barevnou sérii (obalů alb), své třetí album obarvili na červeno a možná se snaží energii a vášeň této barvy přenést i do svého díla. Daří se to ale tak napůl, jako by jejich blackem načichlý heavy metal často ztrácel šťávu.
Tak tohle dílo jsem nepochopil, nebo lépe řečeno nedokázal vstřebat. Pro mě nuda a zmar. Už delší dobu je jasné, že Steven si hudbu prostě dělá hlavně pro sebe, my posluchači holt máme někdy smůlu.
Nenápadní matadoři nové vlny nové vlny britského HM si jsou s dalším albem pro V jako vítězství. Zatím nezaváhali ani jednou a novinka je opět vkusná, načechraná, konejšivě melodická a zpěvná. Určitě ne jejich vrchol, ale na vavříny to stačí!