Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
K dvom albumom, o ktoré svoju diskografiu obohatili göteborgskí titani AT THE GATES potom, čo sa vrátili na scénu, som sa rozpísal rozsiahlo (AT THE GATES - At War With Reality, AT THE GATES - To Drink From The Night Itself), tentokrát ale skúsim byť stručnejší. Album je vonku od leta, pokiaľ ide o zostavu, keď sa niečo osvedčilo, nenačim to meniť, takže Jonas Björler basa, Martin Larsson a Jonas Stålhammar gitary, Adrian Erlandsson bicie, za mikrofónom ten, ktorý ak by odišiel, ATG už nebude, teda Tomas Lindberg. K tomu kvantum hostí na rôznych nástrojoch, ktoré sa do elektriky nezapájajú, a našťastie nehosťujú tak, že by akokoľvek narúšali deathmetalovú podstatu skupiny, ktorá sa v snahe o posun či priam progresívnejšie vyznenie dokáže pohodlne hýbať v mantineloch žánru.
Ponávratový album mi úplne nesadol, akoby sa umelci báli do veci naplno oprieť. Nato sa napili z noci samotnej a z môjho pohľadu to už „bolo tam“. Bola namieste aj zvedavosť, či sa v budúcnosti budú orientovať na vyťaženie a vybrusovanie toho najlepšieho z minulosti a dôraz na emóciami nabitú energiu a agresiu, alebo skúsia opäť čosi inovovať tak ako v 90. rokoch na „With Fear I Kiss The Burning Darkness“ a „Terminal Spirit Disease“. Aktuálny albuám sa púšťa skôr do toho druhého a priznám sa, že s desiatkou skladieb som síce nezažil vyslovenú nočnú moru bytia, ale istý problém sa vyskytol – dlhý čas mi v tom všetkom chýbali záchytné body či zapamätateľné pasáže. AT THE GATES sú našťastie pre mňa stále kapelou, pre ktorú si nájdem dosť času na to, aby som objavil možné skryté čaro nahrávky.
A to na „The Nightmare Of Being“ je. Povrchne by sa dalo povedať, že je to ako pri vojne s realitou – pol na pol dobré a vypchávkové veci. Tu však máme pol na pol ostré paľby s jasným gitarovým, vokálnym i náladovým puncom ATG, ktoré paradoxne vyznejú až mierne rutinársky alebo „toto fanúšikovia chcú, budú to mať“ popri kompozične premýšľavejších, až tak na pílu netlačiacich skladbách s filozofujúco dramatickým nábojom, hojnými orchestráciami kombinujúcimi metalové a klasické hranie (nie, metal ani tu nie je „novodobá vážna hudba“, ale dokáže s ňou fungovať aj v negýčovitej symbióze). Vo väčšej miere než na predošlých „nových“ albumoch umelci hravo korčuľujú takisto na hrane psychedélie a viaceré fakt silné harmónie ťahajú album vysoko do nielen ich nadpriemeru. K tomu počuteľné, ale nenásilné zľahka prog elementy, trocha saxofónu pre zmenu posunie náladu opäť o kus inam a Tomasovo hrdlo, ktoré o svojej sile presvedčilo už minule, skúša i menej typické drsné polohy. Podaril sa silný materiál, ktorý zľahka netradične ťahajú nahor hlavne skladby ako „Garden Of Cyrus“ alebo „The Fall Into Time“, zatiaľ čo „The Spectre Of Extinction“ či „Cult Of Salvation“ ukazujú, že AT THE GATES aj po tridsiatich rokoch svoje typické kompozície zvládajú s bravúrou.
1. Spectre of Extinction
2. The Paradox
3. The Nightmare of Being
4. Garden of Cyrus
5. Touched by the White Hands of Death
6. The Fall into Time
7. Cult of Salvation
8. The Abstract Enthroned
9. Cosmic Pessimism
10. Eternal Winter of Reason
Prierez tvorbou a návrat kdesi pred Slaughter of the Soul (aj pre mňa je tento album vrchol ich tvorby), samozrejme s moderným zvukom. Je to najlepší post-comebackový album, ale stále tam miestami cítiť akúsi ťažkopádnosť, pre ktorú nemôžem dať viac. Formálne je všetko ok.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.