Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE BODY jsou tu už více jak dvacet let. Za svou kariéru nikdy neuhnuli z té nejextrémnější polohy, která kombinuje sludge metal, drone a noisecore. Jejich tvorba je a vždy byla velmi nesmlouvavá. Osmé album je ještě hrubší, než byla předchozí dvě nebo tři. Sám bubeník Lee Buford říká, že se vrátili někam mezi první a druhou desku, nějakých čtrnáct let nazpět. Samotnnové album staví na modulovaných hlomozných stěnách, do kterých monumentální postava Chip Kinga kvílí svým specifickým ječákem. Celkové nepřístupnosti hodně napomáhá i to, že si THE BODY více hrají i s celkovou podstatou zvuku. Vše je chlupatější více než Chip Kingova záda, vše je bustrované, zvuk se přelévá do hlomozu a neustále se proměňuje. V tom, jak je deska zpracovaná po zvukové stránce, se opět ani zdaleka nepodobá ničemu jinému. THE BODY jsou v tomto naprostým unikátem, tou nejryzejší rzí na úplném okraji extrémní scény.
Deska, která je pojmenovaná podle textu country skladby, skvěle hudebně zrcadlí rok 2020, ačkoliv byla nahrána už před ním. V producentském křesle přitom usedl Seth Manchester, který je podepsán pod poslední deskou DAUGHTERS, LIGHTNING BOLT nebo předposledními LITURGY. Manchester je v tomto ohledu naprostý unikát, který dokáže skvěle zpracovat extrém, ať už přichází z jakékoliv strany.
Musím přiznat, že k desce jsem si dlouho hledal cestu. Na první poslech je nepřátelská. Nechce vás pustit do sebe. Hned na počátku u skladby „A Lament“ mám velmi často pocit, že mi sluchátka opět odchází do věčných lovišť. Nicméně přes ochrannou, opravdu mohutnou bustrovanou slupku prosvítají hudební motivy, které jsou zajímavé a inspirativní. Přes všechen ten hlukový ostnatý drát prosvítají i melodie, které na vás v nepřátelské noisové pustině působí zcela jinak, než jakákoliv jiná kapela. Je to jakoby vás na dlouhou dobu zavřeli do absolutní tmy a vy jste postupně začínali cítit své okolí jinými smysly, než je zrak.
„I've Seen All I Need To See“ je po všech stránkách přehlídkou neutěšených pocitů. Monolitická kolekce bustrovaných sekvencí, které vám jdou po krku. Intenzivní masáž mozku. A to i v případě, že posloucháte celkem potichu. Je to hutná mlha, ze které se vynuřují kontury nelidských monster. Skladba „Eschatological Imperative“ působí jako vize apokalypsy přefiltrovaná přes televizní zrnění. THE BODY svojí poslední deskou opět dokazují, že v tom, kam se dá až zajít v extrémní hudbě, jsou naprosto nevyzpytatelní, neoblomní a unikátní.
1. A Lament
2. Tied Up and Locked in
3. Eschatological Imperative
4. A Pain of Knowing
5. The City is Shelled
6. They are Coming
7. The Handle / the Blade
8. Path of Failure
Diskografie
I've Seen All I Need To See (2021) O God Who Avenges, Shine Forth. Rise Up, Judge of the Earth; Pay Back to the Proud What They Deserve (2018) I Have Fought Against It, but I Can't Any Longer. (2018) No One Deserves Happiness (2016) I Shall Die Here (2014) Christs, Redeemers (2013) All the Waters of the Earth Turn to Blood (2010) The Body (2004)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.