Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bristolští IDLES jsou jednou z nejrychleji rostoucích kapel Anglie. Jejich dvě první desky je katapultovaly do pozice, ve které se jejich koncerty už nevejdou do klubů, a jen koronavirus jim zhatil první tour, jež měla ambice být další metou v dobývaní světa. Pro upřesnění jen dodám, že jejich poslední londýnský koncert v roce 2019 pro deset tisíc lidí se vyprodal během jediného dne. Jejich album, které vyšlo na sklonku září, tomu odpovídá. Je sebevědomé po všech stránkách. Jejich hudba stojí na post-punku, přesněji řečeno „postupunku 2k“, což je označení skupiny na Spotify, co k sobě váže novou generaci, zvedající zástavu žánru.
Při poslechu jsem si mnohokrát vzpomněl na nedávno recenzované PROTOMARTYR, možná i proto, že kytarista Mark Bowen o nich mluví s velkým respektem. Ona tady jistá podobnost i je, jen s tím rozdílem, že zde je to bez melancholie, vážnosti, dekadence a bez pocitu zmaru. „Ultra Mono“ je mnohem odlehčenější, přímočařejší, a to jak hudebně, tak v názorech, kterými se autoři zabývají. Na jejich doslovnosti je znát, že chtějí být přesně pochopeni. Nedávají posluchači šanci hledat v textech jinotaje k aktuálním tématům, ke kterým se vyjadřují. Zatímco PROTOMARTYR jsou civilnější, ale současně hlubší, IDLES se poslední dobou trochu zplošťují do pouhých velkých gest. Takovým příkladem budiž i to, že když po první desce zpěvákovi Joe Talbotovi zemřela matka, o kterou se posledních 17 let staral, neboť prodělala mrtvici, z jejího popela udělal součást granulátu pro vinyly IDLES.
Joe Talbot dosáhl v hlase potřebné drsnosti, se kterou předkládá sociálně kritickou a politickou agendu. Jen je velká škoda, že se zplošťuje významově a mnohdy se omezuje na sloganovité zkratky. Bristolští jsou typem kapely, která v průběhu času hrubne. A je škoda, že v tomto ohledu se nesnaží zarýt svůj rezavý pluh i do větší hloubky.
Zvukově dokáží být IDLES v některých částech přístupnější a jemnější, jindy nasají až industriální odér. Frekvenčně rozdělené kytary si každá hájí svoje pásmo, což vytváří zvláštní typ čitelnosti a srozumitelnosti. Tuto čitelnost se snaží rozbít snad jen zvukovými rejstříky, které si s uchem neberou servítky a vytváří dojem neučesanosti a agresivity. Dohled nad produkcí „Ultra Mono“ svěřila kapela Nicku Launaymu, což se sázka na jistotu. Jsou za ním jména jako SILVERCHAIR, ERIC CLAPTON nebo KILLING JOKE. Na desce se ale podíleli i lidé naprosto mimo scénu, jakými je třeba hip-hopový producent Keny Beats. Albu to ve výsledku prospělo. Má své hitové tendence, rock’n’rollový tah na branku a současně působí zlobivě a rebelsky.
„Ultra Mono“ je nepokorný a rebelský anglický rock’n’roll nové generace. Současně s jeho drzostí jde ale ruku v ruce určitá povrchnost, která v mých očích dojem z rychlého rozletu IDLES citelně sráží.
„Ultra Mono“ je nepokorný a rebelský anglický rock’n’roll nové generace. Současně s jeho drzostí jde ale ruku v ruce určitá povrchnost, která dojem z rychlého rozletu IDLES citelně sráží.
1. War
2. Grounds
3. Mr. Motivator
4. Anxiety
5. Kill Them with Kindness
6. odel Village
7. Ne Touche Pas Moi
8. Carcinogenic
9. Reigns
10. The Lover
11. A Hymn
12. Danke
Diskografie
Ultra Mono (2020) Joy As An Act Of Resistance (2018) Brutalism (2017)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.