Bristolští IDLES jsou jednou z nejrychleji rostoucích kapel Anglie. Jejich dvě první desky je katapultovaly do pozice, ve které se jejich koncerty už nevejdou do klubů, a jen koronavirus jim zhatil první tour, jež měla ambice být další metou v dobývaní světa. Pro upřesnění jen dodám, že jejich poslední londýnský koncert v roce 2019 pro deset tisíc lidí se vyprodal během jediného dne. Jejich album, které vyšlo na sklonku září, tomu odpovídá. Je sebevědomé po všech stránkách. Jejich hudba stojí na post-punku, přesněji řečeno „postupunku 2k“, což je označení skupiny na Spotify, co k sobě váže novou generaci, zvedající zástavu žánru.

Při poslechu jsem si mnohokrát vzpomněl na nedávno recenzované PROTOMARTYR, možná i proto, že kytarista Mark Bowen o nich mluví s velkým respektem. Ona tady jistá podobnost i je, jen s tím rozdílem, že zde je to bez melancholie, vážnosti, dekadence a bez pocitu zmaru. „Ultra Mono“ je mnohem odlehčenější, přímočařejší, a to jak hudebně, tak v názorech, kterými se autoři zabývají. Na jejich doslovnosti je znát, že chtějí být přesně pochopeni. Nedávají posluchači šanci hledat v textech jinotaje k aktuálním tématům, ke kterým se vyjadřují. Zatímco PROTOMARTYR jsou civilnější, ale současně hlubší, IDLES se poslední dobou trochu zplošťují do pouhých velkých gest. Takovým příkladem budiž i to, že když po první desce zpěvákovi Joe Talbotovi zemřela matka, o kterou se posledních 17 let staral, neboť prodělala mrtvici, z jejího popela udělal součást granulátu pro vinyly IDLES.

Joe Talbot dosáhl v hlase potřebné drsnosti, se kterou předkládá sociálně kritickou a politickou agendu. Jen je velká škoda, že se zplošťuje významově a mnohdy se omezuje na sloganovité zkratky. Bristolští jsou typem kapely, která v průběhu času hrubne. A je škoda, že v tomto ohledu se nesnaží zarýt svůj rezavý pluh i do větší hloubky.

Zvukově dokáží být IDLES v některých částech přístupnější a jemnější, jindy nasají až industriální odér. Frekvenčně rozdělené kytary si každá hájí svoje pásmo, což vytváří zvláštní typ čitelnosti a srozumitelnosti. Tuto čitelnost se snaží rozbít snad jen zvukovými rejstříky, které si s uchem neberou servítky a vytváří dojem neučesanosti a agresivity. Dohled nad produkcí „Ultra Mono“ svěřila kapela Nicku Launaymu, což se sázka na jistotu. Jsou za ním jména jako SILVERCHAIR, ERIC CLAPTON nebo KILLING JOKE. Na desce se ale podíleli i lidé naprosto mimo scénu, jakými je třeba hip-hopový producent Keny Beats. Albu to ve výsledku prospělo. Má své hitové tendence, rock’n’rollový tah na branku a současně působí zlobivě a rebelsky.

„Ultra Mono“ je nepokorný a rebelský anglický rock’n’roll nové generace. Současně s jeho drzostí jde ale ruku v ruce určitá povrchnost, která v mých očích dojem z rychlého rozletu IDLES citelně sráží.