Přiznám se, že kromě nesporných kvalit aktuální desky THE HORRORS mě v onu chladnou listopadovou noc lákala do útrob smíchovského klubu Futurum i nesmírná zvědavost. Chtěl jsem si totiž zodpovědět dvě otázky, které se mi v souvislosti s touto britskou skupinou draly na mysl. Kolik že má u nás v současnosti fanoušků a především jak dokáže v živém provedení předvést své zvukomalebné studiové počiny?

Pravda, do dokonalosti mělo nazvučení koncertu daleko, ale dá se hned zkraje říct, že THE HORRORS předvedli výborný a našlapaný set. Ani se nechtělo věřit, že na pódiu řádí ten samý chlapík, co ještě před pár minutami lehce znuděně obsluhoval merch. Nebylo pochyb, že na prknech to Farisu Badwanovi svědčí mnohem víc. Angličané už po pěti deskách mají takříkajíc kde brát, ale i přesto poměrně překvapil fakt, že páteř vystoupení tvořily především dvě nahrávky.

Že se bude hodně hrát z letošní novinky „V“ zas až takovým zjevením nebylo, ale že až v takové míře nepřijdou zkrátka ani příznivci osm let staré desky „Primary Colours“, zapůsobilo více než příjemně a koncertu to dodalo potřebnou dynamiku. Ne, že by letošní zasněné album nenabízelo i koncertní trháky, vždyť taková „The Machine“ oproti studiové podobě se značně vytaženými kytarami pořádně přiložila pod kotlem, ale většina jeho skladeb zve spíše k pozornějšímu poslechu, než divokému tanci.

Tomu také odpovídaly reakce zcela zaplněného smíchovského sklepení. Jakmile odezněly úvodní tóny divisionovské „Who Can Say“, aplaus v tu chvíli přehlušil i jinak poměrně hlasitou aparaturu. Intenzita nazvučení jakoby kopírovala i pojetí alb, ze kterých se hrálo. Jinými slovy v případě „V“ to bylo vcelku v normálu, ale jakmile se změnil kurs zpět k minulosti (monumentální „Sea Within Sea“ anebo další ostrá post-punková břitva „Mirror’s Image“), šly decibely nekompromisně nahoru a přímo uměrně tomu dolů i přehlednost.

Každopádně ke zvuku i navzdory předchozím slovům nelze mít až tak vážné výhrady. Novinkové skladby zněly hezky čitelně, pomalejší kompozice se pěkně rozlévaly subtilním podzemním prostorem a Badwanova vokální sebedůvěra dodávala produkci potřebnou jistotu a klid. Když pak ve druhé půli došlo i na nádhernou „Still Life“, nebylo pochyb, že před námi na pódiu stojí jistá a sehraná kapela, jež má takříkajíc jasno.

Vystoupení, které orámovaly titulní („Hologram“) a v přídavku zahraná a s další salvou nadšení přijatá závěrečná skladba „Something To Remember Me By“ z letošního alba, zcela bez výhrad odpovědělo i na moje otázky z úvodu tohoto reportu. Jestliže některé české zastávky THE HORRORS z minulosti provázely rozporuplné reakce, troufám si tvrdit, že ta letošní dává na všechny předchozí nezdary jasně zapomenout.

Na cestu s sebou Angličané vzali berlínské duo MUERAN HUMANOS. Povětšinu ve španělštině odzpívaná velmi náladová a divotvorná elektronická hudba dokázala zaujmout i část v té době ještě stále se scházejícího publika, byť mně osobně přišel jejich rejstřík v detailu zajímavý, ale v celku lehce roztříštěný.