Kdyby v roce 2020 natočili film, jakým byl v devadesátkách Trainspotting, tak by jeho soundtrack jednoznačně psali CRACK CLOUD. Nebo někdo, kdo svět vidí podobně jako oni. Pro mě jsou revolucí, která boří zajeté koleje. Nenavazují na nic z minulosti, ačkoliv tu najdete fragmenty z indie rocku, postpunku, elektra, dreampopu, industriálu a dalších žánrů. Dá se říci, že tvoří originální substrát, který lze stěží k něčemu přirovnat. V tomto ohledu mi přístupem připomínají ostrovní kvarteto BLACK MIDI. Konečně nám tu roste nová generace kapel, která není jen recyklací něčeho, co tu už bylo. Vlna kapel, se kterou přichází oživení. Hozený kámen do jezera, který tvoří výrazné vlny.
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že CRACK CLOUD jsou takovou Gretou Thunberg hudební scény. Boří hranice hned v několika oblastech. Jasně je profilují ostrá politická vyjádření a stejně tak i spolupráce s luxusní módní značkou Celine, u které si můžete koupit manžetové knoflíčky osazené diamanty. Jde tu i o to, že se nejedná o standardní kapelu, ale spíše seskupení lidí, jakousi crew, která řeší mnohem více než jen hudbu.
Celý kolektiv působí navenek poněkud nesourodě, ale stejně jako v jejich hudbě jde jen o první dojem a dá se říci, že i optický klam. A ano na koncertě vidíte skupinu lidí, která působí, jakoby každý z nich byl z jiného vesmíru. Na loňském vystoupení v Paříži to vypadalo až bizarně. U basy vyžehledná figura v kvádru a košili, Zach Choy za bicí soupravou do půl těla nahý s roztrhanýma džínama, jakoby vypadl z pozdních osmdesátek a jeden ze čtyř kytaristů v převleku z posledního Mad Maxe. A to zatím opomíjím jeden z hlavních stavebních kamenů CRACK CLOUD, výrazného "sandokana" Mohammeda Ali Sharara, který s monumentálním černým vousem vypadá jako odbarvený sikshký velekněz.
Tohle je drzá generace, která má klíče v zapalování a před kapotou šedovlasé sebelítostivé nostalgiky, kterým život utekl mezi prsty a teď mají oprávněný pocit, že jim svět ujel v tramvaji před půlhodinou. Cítím v tom mladickou dekadentní energii, kterou měl Arthur Rimbaud.
Hudební spojení neonových ploch, tanečních rytmů, podivných postpunkových nálad a krautrocku má možná kořeny právě v tom, odkud CRACK CLOUD pocházejí. V rámci Kanady je západní pobřeží líhní trochu zvláštních a samorostlých spolků. Když se řekne Vancouver, vybaví se mi BAPTISTS, SKINNY PUPPY a mimozemšťan DEVIN TOWNSEND. Určitá odříznutost tamější scény je znát i v dalších žánrech a je citelná. Kanadu většinou reprezentují hudebníci z druhé strany země.
CRACK CLOUD si staví vlastní svět, vlastní pravidla. V jedné skladbě za sebou vrství industriální zvuky do uječených deklamací, aby přišli s trubkou a následně melancholickou feelgood melodií, která jako by vypadla ze soundtracku šedesát let starého filmu. Právě ta barevnost, překvapivost a hledání zcela nových úhlů pohledu se mi ale líbí. Nějakým záhadným způsobem to dává smysl.
