Rok po vydání úspěšného debutu a prvních významných ohlasech, sklizených při živém vystupování, kdy v mezičase stihlo vyjít ještě EP „Halloween“, se parta okolo Kinga Diamonda vypravila do nahrávacího studia podruhé. Výsledkem tříměsíční práce se stalo album „Abigail“, některými možná dodnes považované za nejvýstavnější klenot vitríny KING DIAMOND, k čemuž ovšem já osobně mám malé výhrady.

Album, řekl bych, totiž po hudební stránce není až zas tolik charismatické a dramaticky silné jako debut, a to i přesto, že disponuje všemi důležitými poznávacími znameními KING DIAMOND, počítaje v to fantastické kytarové variace, Deeovy strojové bicí a, pochopitelně, Kingův mnohapolohový a odzbrojující vokál. V několika málo případech zkrátka tahle ´chemie´ úplně nefunguje, zejména kytary jakoby tu a tam nemohly nalézt cestu z poněkud více omílaného a méně záživného motivu a výsledkem jsou ne až tak úplně zajímavé skladby, jako „The 7th Day of July 1777“ nebo „Omens“, v nichž se toho, pomineme-li textovou stránku, neodehrává mnoho, což ve finále způsobuje to, že album po hudební stránce nedrží pohromadě nijak moc pevně. Je to rozhodně škoda, neboť kousky jako „Arrival“, „The Family Ghost“, „A Mansion In Darkness“, titulní „Abigail“ nebo závěrečná „Black Horsemen“, fungující jako opravdový, neotřelý a strach nahánějící výtrysk černého a nehmotného zla se vším všudy, by si rozhodně zasloužily, abych tak řekl, podnětnější prostředí, o to více pak na pozadí prvního opravdového horrorového příběhu, jímž King obsadil a sjednotil texty všech skladeb na desce. Tenhle příběh je totiž daleko spíše tím, co tuhle desku tak proslavilo, neboť si troufám odhadnout, že je opravdu mistrně sepsaný, a že asi neexistuje žádný metalový fanoušek, který nikdy nezaslechl něco o příběhu Abigail.

„… dnes v noci jsme se shromáždili, abychom k věčnému spánku uložili Abigail La Fey, která, jak teď víme, se poprvé narodila mrtvá sedmého dne července roku 1777. Abigail musí být přibita ke své rakvi sedmi stříbrnými hřeby, po jednom skrz každé rameno, ruku a koleno, a poslední ze sedmi nechť je prohnán jejími ústy. Tak už nesmí nikdy povstat a působit opět zlo …“ buráceli Černí jezdci v úvodu úchvatného intra „Funeral“ a retrospektivně tak rozpoutali skutečně velmi záživné vyprávění, počínající v roce 1845, kdy přes varování právě záhadnými Černými jezdci přijíždějí temnotou a deštěm Miriam Nothias a Jonathan La Fey na zděděné a dávno neobývané Panské sídlo, kde jsou živé snad i temné stíny na zdech.

První noc, když Miriam tvrdě spí, navštíví Jonathana duch hraběte La Feye, vezme jej do podzemní krypty, kde mu ukáže sarkofág mrtvé Abigail, jejíž duch se začíná zmocňovat těla Miriam, a vypráví mu její příběh. 7. července 1777 totiž hrabě La Fey objevil nevěru své manželky, čekající nemanželské dítě, což nemohl přenést přes srdce, takže manželku srazil ze schodů, ona si srazila vaz a budoucí dítě z ní vyšlo mrtvé. Nenáviděnému bastardovi dal pak hrabě jméno Abigail a aby muselo odpočívat v hanbě, embryo mumifikoval, aby nikdy nenalezlo novou budoucnost. A protože Abigail a s ní i netušené zlo se začínali probouzet v Miriam, přemlouval duch Jonathana, aby se Abigail zbavil jednou provždy tak, jako on své manželky, tedy shozením Miriam ze stejných schodů.

Příštího dne Jonathan zjistil, že Miriam přes noc otěhotněla a tak se rozhodl, že ducha poslechne. Jenže na úpatí onoho schodiště byla Miriam (nebo Abigail, to už šlo těžko rozeznat), rychlejší a pádem ze schodiště se zabil Jonathan. Miriam pak ve strašných bolestech porodila a poslední co viděla, byla dvojice žlutých očí. A proto se sedm Černých jezdců, sloužících hraběti La Fey v době, kdy se Abigail narodila poprvé, vrátilo z onoho světa, aby ukončilo i druhý porod … obřad, rakev a sedm stříbrných hřebů už totiž čekalo.

Brrr. Mor a neštovice na něj. Takhle nelidsky mě znovu a znovu strašit!