Metal a klišé, to vždy patřilo neodmyslitelně k sobě. Přestože se postupem času, jak se metalová muzika rozvíjela, našel velmi početný zástup posluchačů, kterým bylo jakékoliv klišé z duše protivné, zůstala dle mého názoru početnější fanouškovská obec, akceptující větší či menší dávku typických projevů metalových hudebníků. Byla by škoda být v tomto směru až příliš úzkoprsí, protože člověk by se tím ochudil právě o nahrávky, jakou je „Vobiscum Satanas“.

Téhle partě ze švédského Stockholmu lze určitě připočíst k dobru, že ve své ortodoxně satanské image setrvala do dnešních dní, kdy oslavila 25 let existence. Ani dobové rozhovory v časopisech a zinech, které DARK FUNERAL poskytli právě na podporu svého druhého alba, v tomto ohledu nepřináší žádnou výjimku. Hemží se to v nich bojem s křesťanstvím, odmítáním původních občanských jmen i prezentace bez naprosto povinného warpaintu.

Nebyl jsem příliš veliký vyznavač přehnané ortodoxie v image a hudbě tehdy a nejsem jím ani nyní. Nota bene té v černém kovu. Co ale pokaždé a bez výjimky uznám, je skvělá muzika. A tou se švédské kvarteto na svém druhém album bez jakýchkoliv diskusí prezentovalo skvěle. Ona už jejich první řadová deska „The Secrets Of The Black Arts“ z roku 1996 ukázala veliký potenciál skupiny a přinesla do pekelné skandinávské výhně další třaskavé palivo.

Když pak o 2 roky později vyšlo „Vobiscum Satanas“, měli jsme před sebou už vyspělý soubor, hrdě hájící prapor žánru, který se v té době na jednu stranu skvěle rozvíjel, ale zároveň stále zápolil s velmi pošramocenou pověstí, způsobenou dobře známými nechvalnými udalostmi v Norsku na počátku dekády. Tohle však šlo také velmi dobře zpeněžit, což vycítili i lovci talentů velkých metalových labelů. Takže postupný přerod blackového undergroundu v metalový mainstream byl koncem 90. let už na pochodu. DARK FUNERAL však zůstali výjimkou a až do posledních dní švédského vydavatelství No Fashion records (zaniknul v roce 2004) mu zachovali věrnost.

Když si „Vobiscum Satanas“ srovnáme s jeho předchůdcem, tak většinu asi okamžitě zaujme ohromný produkční skok vpřed. Tam, kde prvotinu táhnul k zemi, až by se chtělo říct do pekel, nepříliš důrazný zvuk, je její následovník naprosto silný v kramflecích. V té době se u Petera Tägtgrena v jeho studiu Abyss střídaly kapely jako na běžícím pásu, což logicky vyústilo i v určitou uniformitu nahrávek odtud vzešlých, dvojce DARK FUNERAL se však tento neduh naštěstí vyhnul.

Pročištěný a transparentní zvuk sváděl k vášnivým diskusím na téma, co je vlastně pro black metal v tomto směru ještě přínosné a co už ne, ale skutečnost je taková, že opravdový blackový KVLT nemusí znamenat jen otřesný zvuk a neschopné hráčské výkony. Profesionálně ošetřená nahrávka nemusí zákonitě vždy vyústit ve ztrátu jejího undegroundového feelingu. Byla by obrovská škoda, kdyby schopnostem DARK FUNERAL složit rychlé a zdrcující skladby, které jsou hustě protkány mrazivými skandinávskými melodiemi, házel klacky pod nohy právě zpackaný sound. Nic takového se naštěstí nestalo a právě proto lze „Vobiscum Satanas“ právem řadit mezi zlatý blackový fond 90. let.

Samozřejmě, že pouze produkce dobré album nedělá. V tomto ohledu je jen jednou, a to menší položkou tvořící výborný celek. Majoritu v hodnocení „Vobiscum Satanas“ si pro sebe uzurpují skvěle vystavěné skladby, ideálně v sobě kombinující blackovou zběsilost, intenzitu v podání, mrazivě spalující melodické linky a to vše za všeobjímající bezvadně stylové atmosféry. DARK FUNERAL představují naprosto čistou esenci black metalu v jeho luxusní podobě. Nyní se stali kapelou, stojící rozkročenou mezi snahu uchovat si svoji příslušnost k undergroundu, ale zároveň vykazující aspiraci povýšit svůj podceňovaný žánr na roveň ostatním výhonkům košatého metalového stromu.

Prostředky k tomu má jejich druhé album takřka dokonalé. Každá ze zde zastoupených skladeb představuje výborně odehranou nálož explozivního black metalu, kterému kromě tradičních ingrediencí navíc nechybí ani patřičná dávka napětí a dramatu. Neustále se zde něco děje, jen málo pasáží si vystačí bez vokálního doprovodu a kdyby snad přeci jen hrozil stereotyp, časté změny v tempech jej spolehlivě pošlou do pekelné výhně. DARK FUNERAL v podstatě jen aplikovali standardní žánrový mustr, tento ale dokázali v rámci daných možností maximálně pestrou kytarovou hrou značně zkrášlit. Podobný model samozřejmě už vystavělo o rok dříve i famózní „Anthems To The Welkin At Dusk“, ale tam, kde se EMPEROR nechali ovládnout epickými choutkami, tito Švédové ještě více tlačí na pilu, a to jak v tempech, tak i misantropické atmosféře.

Z přehršle nabízejících se možností demonstrovat kvality desky lze vybrat například riff v „Thy Legions Come“ doprovázející její úvod. Chladná a bestiální záležitost se postupně transformuje v přívětivěji znějící kytarové linky, aby se pak ještě několikrát připomenula za asistence jednoho z mnoha prasopalních temp. Jisté uvolnění může nabídnout pátá v pořadí – stylově pojmenovaná „Slaava Satan“, to by ale nesměla po vyklidněném úvodu přejít v další zničující nálož. Vůbec intenzita, s jakou se na posluchače jednotlivé skladby valí je enormní, ale právě díky neustálému přísunu tu méně tu více nápadných chladným skandinávským větrem ošlehaných melodických kytarových figur to vše jako celek působí velmi pestře a vyžaduje si neustálou pozornost.

Vrchol tohoto nepříliš dlouhého alba z mého pohledu jednoznačně tvoří dvojice „The Black Winged Horde“ a „Vobiscum Satanas“. Kontrastní dvojka, tvořená v refrénu snad nejchytlavější a nejmelodičtější kompozicí nahrávky a její titulní skladbou, kterou doprovází hlubokým hlasem posazená deklamace a další fantastický severský kytarový motiv, tvoří dodnes možná to nejlepší, co kdy DARK FUNERAL vytvořili.

Kvality alba dokázali Švédové výborně odprezentovat i o rok později v Brně, kde sice nedostali až takový prostor jako headliner tour – norští DIMMU BORGIR, ale v jejich společnosti (trojici tehdy uzavírali další Norové DODHEIMSGARD) se rozhodně neztratili. Je sice trochu trapné to zmiňovat v tomto textu, ale přiznávám se, že to vlastně bylo poprvé, co jsem na koncertě ukazoval paroháče. Stalo se to právě během skladby „Vobiscum Satanas“.

DARK FUNERAL, jak známo, jedou svůj satanský kolovrátek dál až do současnosti a když si seřadím jejich diskografii, dá se s klidem říct, že si svůj stanard dokázali udržet. Z mého pohledu už „Vobiscum Satanas“ překonat nezvládli, ale na druhou stranu se dají s klidným svědomím doporučit i další jejich nahrávky. Dlouhých 20 let jejich ortodoxií a zarputilostí prostoupený, pravda pro mnohé úsměvný, přístup nijak nenahlodalo. Služba u Pána pekel pro ně podle všeho ještě stále není u konce.