V tento krásný dubnový den bylo naše druhé největší město v napjatém očekávání velkých věcí metalových. V devadesátých letech nebylo ještě příliš zvykem, aby se tour středně velkých a ještě větších kapel zastavovala právě v sídle pod hradem Špilberk. Kdo zná hlavně současnou (rozuměj předkoronovou) situaci, bude tomu věřit jen stěží. A právě proto byla brněnská zastávka tohoto turné severských (převážně) blackových kapel událostí z kategorie velkých.

Hudební klub Babylon, situovaný na malebném Dominikánském náměstí tak zcela nepřekvapivě už několik desítek minut před oficiálním začátkem akce okupovaly početné davy okovaných a nezřídka i pečlivě pomalovaných fandů černého kovu. Ačkoliv to hlavní hvězda večera – norští DIMMU BORGIR už i v té době ze všech stran schytávali za jistou vypočítavost, s jakou produkují líbivou muziku v kombinaci s na jistotu sázející image drsných černokněžníků, nebylo pochyb, že tohle bylo onoho večera těm několika stovkám posluchačů celkem jedno.

Otázkou pak zůstává, kolik jich přišlo jen kvůli předkapelám, neboť hned ta první slibovala zážitek nevšední. Evidentně nejen pro mě osobně do té doby neznámí DODHEIMSGARD svým z pojetí tradičního blacku zcela vykloubeným soundem zaskočili ještě tak trochu se rozkoukávající publikum. Bjørn Dencker alias Aldrahn svým i v rámci standardů této produkce dosti výstředním zjevem poutal zaslouženou pozornost, kterou však tříštil nevyrovnaný zvuk. Jednotlivé motivy a roztodivná zákoutí hudby těchto Norů tak místy vyznívaly do ztracena. Na značném vlivu elektronické hudby postavená produkce se ukázala jako příliš veliké sousto pro ortodoxní publikum. Jen čas ukázal, že tehdy čerstvá nahrávka „666 International“ se nakonec stal dílem nadčasovým. Tehdy to tušilo jen pár zasvěcených a já, přiznávám se, k nim nepatřil.

Coby mladý zapálený hltač metalové ordodoxie jsem si mnohem více užil následnou palbu pod visačkou DARK FUNERAL. V té době už jsem měl aktuální počin „Vobiscum Satanas“ patřičně usazený ve sluchovodech, a tak jsem se i přes lehce přepálený zvuk dokonale zorientoval v jednotlivých skladbách. Ano, už tehdy to šlo brát hlavně jako veliké divadlo a hru na zlé hochy jsem těmto Švédům žral jen za předpokladu absolutního zúžení veškerého vnímání, ale ta muzika tehdy prostě skvěle jela. Hrálo se pochopitelně hlavně z rok starého alba, ale opomíjeny nezůstaly ani kusy z debutu „The Secrets of The Black Arts“ z roku 1996. Zatímco ve studiové podobě je rozdíl mezi oběma díly značný ve prospěch (tehdy ještě stále) novinky, tak na koncertním pódiu se rozdíly v úrovni produkce zcela mažou a my si tak vychutnáváme i kvalitu písní z debutu. Výborné vystoupení, paroháče na konec, pifko a hurá na hlavní chod.

Zde musím své vyprávění trochu zastavit a retrospektivně se vrátit o několik hodin před. Celá tato anabáze pro mě totiž začala brzkým odchodem z práce směrem krámek RedBlack v Kopečné ulici, kde jsem zakoupil originál měsíc starého alba DIMMU BORGIR „Spiritual Black Dimensions“. Příprava takříkajíc na poslední chvíli. Rychlý proces naposlouchání a hurá na koncert. Dodnes se hůře srovnávám se zvukem tohoto jinak opulentního alba, kterým se norský cirkus, dá se říct že alespoň dočasně, pokusil vymanit z výsměšné škatulky „kinder metal“. Poněkud mdlý a zastřený sound ostře kontrastoval s převelice ambiciózní stavbou skladeb, které si z blacku už braly opravdu jen na kost okousané základy.

Dodnes očarující vokály hostujícího Simena Hestnæsa jsou v živém provedení až šokujícím způsobem přesné a jisté. Jediným a především v místech pod pódiem značně rušivým negativem jinak počertech šlapajího koncertu, byla přestřelaná intenzita zvuku, kdy to v mnoha dynamických momentech vskutku nepříjemně rezonovalo. Na prostředí tohoto středně velkého koncertního prostoru bych to ovšem nesvaloval, neboť jsem zde později zažil i dobře nazvučené akce, nezřídka i extrémnější hudební produkce.

Pojďme však k tomu pozitivnímu. Norové mě dokázali zaujmout už na 2 roky starém předchůdci „Enthrone Darkness Triumphant“. Přestože jsem tehdy zdaleka nebyl takový hudební chytrolín jako dnes, plně jsem si uvědomoval limity tvorby této skupiny. Ty spočívaly v již zmiňované líbivosti a v rozhovorech poněkud přehnaném sebe-propagačním vystupování. Málo však naplat. Kouzlo tato hudba nepochybně má a „spirituální černé dimenze“ (ufff tyve) v živém provedení potvrzují oprávněvnost tohoto přístupu.

Profesionalismus je v tomto případě rozhodně pozitivem, neboť i přes tu místy strojenou nablýskanost prosakují veliké kusy opravdovosti a syrovosti. Nové, košatější a promyšlenější skladby se krásně prolínají s chytlavými „častuškami“ z předchozích nahrávek, díky čemu čas až neuvěřitelně letí. Myslím, že v rámci přídavku pak zazněl všemi hlasitě vyvolávaný „Stormblast“ a byl konec. Pak už jen týden zvonění v uších a v dnešní rozhýčkané koncertní realitě těžko pochopitelný několikadenní pocit absorbování velkého zážitku a intenzivní poslech nového alba.

Těžko pochopitelný je i fakt, že se mnozí trmácí nezřídka několik stovek kilometrů (o nákladech na takovou pouť ani nemluvě), aby pak většinu koncertu proleželi v alkoholovém opojení. Veliký altruismus, jenž mě navedl pomoct jednomu takovému jedinci na nohy, abych pak od něj v rámci vděku dlouhé minuty poslouchal jak se na „supr Nory těšil jako malej kluk“, bych s odstupem více než dvou dekád nazval spíše naivitou. Naivní byl i můj přístup k podobné muzice, ale právě ta naivita dnes možná někdy chybí. Často převažuje chladný odstup a to je škoda.