Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak tihle týpci si opět jednou jedou to svoje a přitom zvládají zároveň postupnými kroky stoupat vzhůru. Není to tak dávno, co jsme zde psali o debutovém EP u labelu Jacoba Bannona Deathwish Inc. a o pár let později jsou tito chasníci z amerického Chicaga takříkajíc téměř na vrcholu. Jak jinak lze popsat fakt, že skupina hrající klasický hardcore podepíše smlouvu u Metal Blade a přitom zároveň, zdá se, nehodlá slevit ze svého nekompromisního přístupu?
Na druhou stranu, když si srovnám první nahrávky HARM’S WAY s jejich současným zvukem, tak je evidentní jistě zklidnění anebo lépe řečeno přesměrování zdivočelé agrese z rytmicky zběsilých skladeb směrem ke středním tempům, zato s pořádně zahuštěnými kytarovými riffy.
Skupina se pod vedením řvouna Hammerse McPligueho již plně etablovala na poli tzv. siláckého hardcore, ve kterém alespoň z mého pohledu je v současnosti poněkud slabší konkurence, než tomu bývalo někdy 10 a více let zpátky. Snižovat však kvality produkce této pětice nijak nehodlám, neboť její nahrávky by bezpochyby měly co říct i v dobách, kdy takoví HATEBREED anebo THROWDOWN vydávali svoje nejlepší desky.
HARM’S WAY se zároveň po rytmicky divokých začátcích pevně ukotvili ve středních tempech, které jim mnohem více umožňují nechat plně zaútočit mohutné kytarové soukolí a hluboký chlapácký řev McPligueho. Neobtěžují se s takovými zbytečnostmi, jako jsou sóla či různé jiné vyhrávky. Drtivý, zničující riff je základní jistota, kterou neopouštějí ani na moment.
Sem tam se do toho sice rytmická sekce také pěkně „postaru“ opře („Last Man“, „Become A Machine“), ale to se paradoxně jedná o krátké chvíle vydechnutí před dalším střednětempým parním válcem. Na první pohled to vypadá dost stereotypně a nezáživně, ale vězte, že Američané mají přesně tyto tahy výborně secvičené a, ač to může z jejich strany už po těch letech vypadat i dost rutinně, stále dokáží z tohoto zdánlivě vyčerpaného schématu dolovat smrtící skladby.
Tentokráte se však trochu čarovalo i ve studiu, což ve výsledku znamená i použití samplů či s industriálem koketujících motivů. To všechno lehce vychyluje kdysi živelnou a potem čpící muziku skupiny někam do lehce odlidštěných temně kovových sfér. Za příklad poslouží marš jménem „Call My Name“, kde se společně s masivními údery bicích ozývá i silná kovová ozvěna. Takových náznaků, či rovnou celých skladeb („The Gift“) je pak na různých místech alba hned několik.
Pro starší fanoušky, kteří si s kapelou odžili její progres až směrem k dnešním dobám, to může znamenat i ztrátu její někdejší osobitosti. Pro ty další a zejména ty nové, které přestup do stáje velkého labelu bezpochyby přinese, to však nebude znamenat nic negativního. Z mého pohledu to lehce stereotypní sound kapely jen oživí a ještě zvýrazní jeho přednosti spočívající v nesmlouvavém siláckém přístupu ke tvrdé kytarové muzice.
Těžko mi ještě v této chvíli, pár dnů po vydání „Posthuman“, soudit jak dlouho se dokáže točit v mém přehrávači, ale jedno je jisté. Jako příklad dokonale nařachané nahrávky, jež se jen těžko před něčím zastaví, však poslouží dokonale. Čtvrté album HARM’S WAY tak představuje jeden z dalších exemplářů perfektního žánrového díla. Kapela si i navzdory tlakům, které na ni klade přestup k metalovému majoru, dokázala uchovat svůj vnitřní náboj a tím pádem nemám nejmenší problém jí všechno to zatínání pěstí a ukazování bicepsů uvěřit i tentokrát.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.