Když jsme zde před lety v rámci jednoho z našich kolem historie se motajících seriálů představili třetí album holandských THE GATHERING, nesoucí název „Mandylion“, jedním a poměrně frekventovaným diskusním názorem bylo, že deska následující je pro mnohé ještě o chloupek lepší. Samozřejmě, že tohle máme nastaveno každý jinak, ale v době psaní těchto řádků se 20 let stará nahrávka „Nighttime Birds“ z retrospektivního pohledu jeví jako vrchol jednoho z období, jímiž si tito sympatičtí Holanďané prošli.

Doomově těžkotonážní začátky, které daly zrod dvěma albům, byly rázně uťaty právě v roce 1995, kdy vychází „Mandylion“ a spolu s ním je publiku představena i nová posila za mikrofonem. Bylo to tehdy období stále ještě poměrně divokého pučení různých větviček košatícího se metalového stromu a také obdobím, kdy se ve výhradně mužském prostředí začínaly prosazovat i příslušnice něžného pohlaví. Zpočátku jako doprovod či zpestření hrubého mužského vokálu, ale později, jako v případě této holandské skupiny, rovnou převzaly vůdčí roli.

Anneke van Giersbergen se po uvedení do řad THE GATHERING a následné edici již uvedeného alba „Mandylion“ stává okamžitě miláčkem publika a jasným poznávacím znamením těchto Holanďanů. Tuto pozici ztvrzuje po dvou letech vydané album následující. „Nighttime Birds“ kromě všeho ostatního ještě více rozvíjí směr, jímž se skupina po hrubozrných začátcích rozhodla vydat. 

Zatímco předchůdce ještě pořád stál jednou nohou pevně za dveřmi s cedulkou „doom metal“, druhé album s Anneke za mikrofonem tuto místnost opouští a vydává se vstříc směrem k rozlehlým rockovým výšinám. Kde „Mandylion“ ještě stále nezapřelo metalové kořeny, a to především v táhlejších, k pochmurnému doomu tíhnoucích kompozicích s nepříliš komplikovanou rytmikou, tam „Nighttime Birds“ volí pestřejší kytarové rejstříky a širší spektrum nálad, byť nakažlivá pochmurnost zůstává stále přítomna. Jednotlivé kompozice pak díky tomu zní jako kdyby se zbavily posledních zbytků svazujících okovů. V tuto chvíli je už vše možné a jak se koneckonců v jednom dobovém rozhovoru vyjádřila i skupina samotná, metalovými pravidly už se nadále nechce nechat nikdo omezovat.

Skladby tak mohou ještě více růst do krásy a nechat tak především vyniknout vokální party. Tyto přestože albu dominují, netvoří až natolik výrazný prvek, aby se o ostatních zainteresovaných dalo hovořit pouze jako o statistech. Možná se to dalo (s přivřením obou očí a dosti nespravedlivě) tvrdit o „Mandylion“, ale v roce 1997 začíná pěkně vystrkovat růžky i kompoziční zvukomalebnost a hravost bratří Ruttenů a spol., jež o několik let později eskalovala až v nečekaných dimenzích. V tuto chvíli však THE GATHERING stále zůstávali kapelou holdující čistě kytarové muzice.

Stačí se zaposlouchat do nesmírně silné dvojice úvodních skladeb. „On Most Surfaces“ je otevírák jak se sluší a patří. Masivní kytarová stěna citlivě zjemněná klávesy vytváří velkolepý nástup pro do plných se opírající hlas Anneke. V celku to stále zní, jako pokračování dva roky starého předchůdce, ale detaily prozrazují další skok vpřed z vydobytých pozic. Jednotlivé nenápadné motivy na pozadí, melodické linky, variabilnější hra bících a v neposlední řadě i o něco pestřejší práce s vokály. To vše nabízí nádherná „Confusion“. Druhá píseň v pořadí a zároveň nepochybně i jedna z vlajkových lodí celé zde se nabízející flotily skladeb.

Spektrum posmutnělých emocí z úvodu však stále neprozrazoval nějakou ambici přehodnotit i tento aspekt vlastní tvorby, nicméně následující rockově rozšafná „The May Song“ přeci jen naznačuje jisté změny i v této oblasti. Vokál se už neutápí v pošmourných polohách, ale naproti tomu potěší svojí vzletností, kterou však vzápětí utíná další nádherná posmutnělost „The Earth Is My Witness“. THE GATHERING to zkrátka i nadále nejlépe slušelo, když nechali volně plynout svojí zasmušilost, tak krásně přednesenou hlasem své zpěvačky. Nic na tom nezmění ani rychlejší rocková jízda „Third Chance“, protože vše grandiózně vrcholí v titulní a na albu předposlední písni „Nighttime Birds“. Opět lehká nostalgie, střídání řízných kytarových nájezdů a poloakustických vydechnutí, tomu odpovídající hravost ve vokálních partech a výrazné zapojení klávesových rejstříků, sloužících coby symbolický vstup do pro skupinu neprobádaných hudebních teritorií.

Jak se již zanedlouho ukázalo, THE GATHERING se tímto albem definitivně rozloučili s posledními pozůstatky svých metalových počátků. Již o rok později přicházejí s dvojalbem „How To Measure A Planet“, ještě více se otevírajícím rockovým vlivům a především silně nasávajícím i elektronickou hudbu, jež byla v té době na vrcholu svého devadesátkového zlatého období. „Nighttime Birds“ tak završilo jednu etapu skupiny, před níž se otevíraly další nové výzvy a dobrodružství, jejichž konců ještě v té době určitě nemohla dohledět. Zároveň zůstává v tom nejlepším slova smyslu krásným albem, které ač částečně přeci jen zestárlo, nabízí písně, jež stále fungují skvěle a nadále i budou!