Zpráva z počátku letošního roku o blíže nespecifkované délce tvůrčí pauzy, kterou si THE GATHERING hodlají dát možná vnesla do řad jejich fanoušků překvapení, neřku-li přímo zděsení, ale když se zamyslíme nad trajektorií jejich bouřlivého hudebního vývoje, dává to celé hned mnohem větší smysl. Holandská skupina je momentálně v pozici někoho, kdo už nemusí nikomu nic dokazovat. Maximálně tak samému sobě a z tohoto pohledu je rozhodnutí dát si na chvíli rozchod rozhodně dobrým vkladem do budoucnosti.

Nejsem si však jist, jestli tento můj názor sdílí i většina jejích posluchačů. Vždyť už to bude dlouhých 7 let, co řady kapely opustila zpěvačka Anneke Van Giersbergen, která pro mnohé, dosti nespravedlivě, v podstatě ztělesňovala celou existenci THE GATHERING. Od té doby je to pro ně neustálý boj za akceptaci Silje Wergeland, coby plnohodnotné náhrady za mikrofonem. Neustálý boj za dokazování smysluplnosti své vlastní existence...

A doprostřed této názorové vřavy se jen tak mimoděk objeví tato ničím nesvázaná nahrávka, jejíž jednou z hlavní rolí by mělo být potvrzení statusu kolektivu, který si vše ohledem vlastní tvorby dělá zásadně po svém. „Afterwords“ není ani regulérní řadovka, ani minialbum. Je to dílko, které se má v diskografii holandské kapely vznášet někdo mimo statistický prostor a plnit roli výsledku improvizace a nevázané zábavy.

To druhé berte prosím s rezervou, neboť obsažený materiál rozhodně nezní jako záznam z nějakého hodně bujarého večírku. Spíše přesně naopak. Páteř velmi volně a nenuceně, chtělo by se říci že až relaxačně plynoucí nahrávky tvoří 4 předělané písně z poslední řadovky „Disclosure“. Povětšinou svižnější a živější skladby jsou zde přearanžované takřka k nepoznání, přesně tak, aby co nejlépe zapadly do velmi poklidně pojatého hudebního celku.

Užití elektroniky, ve kterém THE GATHERING už léta nacházejí silnou zálibu, zde dostává v podstatě dominantní prostor, což například ve spojení s hlasem Barta Smitse - ano nositele toho brutuálního vokálu z debutového alba „Always“ - působí nanejvýš paradoxním dojmem. Nejpříjemnějšími z devítky vesměs příjemných skladeb se nakonec ukázala být dvojice ze samého úvodu „Echoes Keep Growing“ a „Areas“. Ta první, jedna ze zmiňovaných předělávek, klade důraz na silný refrén, jemuž se v originální verzi nedostává až takového slyšení. Zatímco v té druhé vás v dobrém slova smyslu doslova ukolébá až překvapivě „dětsky“ znějící hlas Silje.

Nechat se ukolébat touto nahrávkou je však vůbec doporučení hodnou kratochvílí. V kontextu úvodu této recenze se nedokáži ubránit kacířským myšlenkám o labutí písni, ale věřme že nic takového toto sympatické těleso ještě neplánuje. Už nás sice nedokáže zvedat ze židlí a ani přinutit vzrušeně očekávat každou svoji další desku, ale na uznalé pokývání to však stále stačí a rozhodně to nebude jen za historické zásluhy.