Vytváření vlastních škatulek je podivná manýra. Vlastně je to teď v módě, nějak se lišit, vzdalovat se unifikovaně bečícímu stádu. Leč, co si budeme namlouvat – většinou zůstane pouze u elegantního a duchaplného názvu, zatímco hudba vesele bytní z konformity. Pak jsou tu ale i kapely, které to s těmi stylovými posuny myslí vážně a jsou ochotné riskovat, jen aby se zbavily pocitu, že stagnují v pohodlném chlívečku. Holandští THE GATHERING jsou rozhodně skvostným příkladem druhého.

Většina metalových fanoušků je má v paměti především díky výtečným metalovým nahrávkám „Mandylion“ a „Nighttime Birds“, zatímco jejich překvapivou rockovou etapu, započatou dvojalbem „How To Measure A Planet“, odbývají z větší části mávnutím ruky, o hanlivých popových epitetech (raději) nemluvě… Přitom právě zlomový opus z devětadevadesátého otevřel před kapelou (a tím i před jejími posluchači) nové obzory. Obzory, které dostaly podivné jméno triprock.

Pojmenování se mi hrubě nelíbí, hudba pod ním skrytá se mi hrubě líbí. Vlastně jemně. ‚Jemná‘ je asi to nejvýstižnější slovo pro novinku „Souvenirs“. Atmosféra je zejména díky éterické víle emocí všeho druhu Anneke Van Giersbergen příjemně vláčná, konejšivá, táhnoucí se zvolna jako dýmkový kouř. Narozdíl od „How To Measure A Planet“ však kapela zlehýnka potemněla, nikoli směrem k depresivním hlubinám, ale spíše kamsi k melancholickému smutnění, které umí tak sladce ranit u srdce. Anneke otvírá svoji duši, ať už osobní tematikou textů či neobyčejně vyzrálým a pestrým projevem, a vám, coby posluchači, nezbývá než její hru přijmout a otevřít příboji tónu tu svou. Jinak uvíznete na mělčině, ze které se „Souvenirs“ zdají jako prapodivný tvar plný písniček bez silné melodie a velkých nápadů. Čím blíž proudu se však ocitáte, tím více se před vámi matérie odkrývá a pouští vás pod povrch, zarývá se pod kůži. Pod zdánlivě poklidnou pokličkou experimentálního rockového minimalismu kypí bouřlivý kosmos, v němž se elementy nálad srážejí v bouřlivém reji. Zkrátka: tuto hudbu nutno myslet, nikoli jen poslouchat…

Těžko říct, kde přesně hledat těžiště desky. Rozhodně kdesi u brilantního vokálu, vynikajícího neobyčejnou emotivitou, expresí barvy (od úsečně cynické až k intimní a konejšivé něžnosti), nápaditým frázováním. Pak také nelze opomenout perfektní práci Franka Boeijena se samply a programmingem. Elektronická vrstva tvoří mnohdy až industriálně tepající podklad, z něhož mohou ostatní instrumenty volně tryskat. Inspirace úsečným „beatovým“ manifestem „Perdition City“ (ULVER) je patrná zejména z temného a chladného kousku „We Just Stopped Breathing“, ale tam, kde norští mágové končí, tam kouzlení THE GATHERING teprve začíná. Na samply se organicky nabaluje perfektní kytarová práce Hanse Rutena; roztříštěná, nesouvislá, naefektovaná. Riffy nepokrývají celou skladbu, zjevují se náhle, rozmarně pohlcují jeden druhý; silnými motivy se úmyslně šetří. Hudba vás nutí hledat, vnímat, interpretovat. Každá písnička má svou pevnou strukturu, svůj charakteristický otisk, svojskou náladovou nuanci. Nelze vybrat jednu skladbu a poukázat na ni jako na TU. Takové jsou všechny. Všechny svým způsobem jedinečné, suverénní, ucelené…

Tudy vede nejkratší pěšinka k silným emocím. Vymanit se ze zajetí ortodoxních žánrů, popustit uzdu fantazii a nechat se unést mnohostí zvuku a pomíjivostí nálady. Je jedno, jak Suvenýry nazvete, trip rock, doom rock, neo-psychedelie… Jsou prostě a jednoduše skvostné!!!

P.S. Recenzované promo neobsahuje skladby „Jelena“ a „A Life All Mine“. Za poskytnutí CD děkuji firmě Redblack.