Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dokázali vzít letní prázdninovou atmosféru a dokonale ji přetavit do matematické instrumentálky. Je až s podivem, s jakou lehkostí tato kalifornská omladina dokáže předkládat progresivní a technicky nápadité pasáže bez toho, aby se vám z jejich složitosti začala točit hlava. Tam, kde ostatní „pidliky“ nahrávky, kolem kterých létají parciální zlomky, vyžadují soustředěný poslech a šálek zeleného čaje, si CHON vystačí s pár letními koktejly pro zlepšení nálady. Málokterá kapela dokáže zabalit progresivní instrumentální hudbu do tak obrovské hmoty z čiré bezstarostnosti. Dá se tedy říci, že CHON i na posledním albu dělají to, v čem mě přesvědčili a zaujali na minulé desce „Grow“. Jejich hudební feel je bezedným zdrojem prosluněného optimismu.
Kapelu od minulé desky opustil basák se sympatickým jménem Drew Pelisek a uvolnil tak místo, na které se po šesti letech vrátil Esiah Camarena. Tím se klan rodu Camarenů ve skupině rozrostl na tři členy, takže je záhodno mluvit o rodinné kapele. V použití basy se ale příliš nezměnilo. Co lze pozorovat, jsou změny ve zvucích, se kterými si kluci více hrají. To se týká jak kytar samotných, tak kouzlení s celkovým soundem nahrávky. Co opět nedokážu překousnout, jsou pokusy vpašovat do skladeb celkem zbytečný zpěv.
„Homey“ je deska, kde se hravost, lehkost, radost z hudby a nekonvenční postupy snoubí s instrumentální ekvilibristikou. Opět se jim povedlo vytvořit nahrávku, která je nakažlivě milá.
Oproti předchozímu albu se Amíci ARTIFICIAL BRAIN noří hlouběji do temných disonantních poloh svého technického deathu, aniž by ztráceli na razanci a tlaku. Stále jde o hůře přístupný materiál, zároveň je ale jasné, že vývoj této party se nezastavuje.
Kdysi bokovka Kai Hansena s jeho kamarádem Pietem Sielckem a dalšími slavnými jmény, později už jen Sielckova záležitost. Poctivě jede v power metalové brázdě, možná poctivěji než jeho starý kámoš. Nepřekvapí ani neurazí, pár solidních věcí tam je.
Hvězdná sestava kolem Richieho Faulknera servíruje úderné retro, ve kterém nezapírá vlivy JUDAS PRIEST i dalších hardrockových ikon. Poctivá porce klasického osmdesátkového hard rocku a heavy metalu.
Další z řady zástupců NWOTHM, tentokrát přímo z anglické kolébky. Pokud čekáte nějaké převratnosti, nic pro vás, pokud vám stačí solidní riffový nápor, sem tam nějaká ta zajímavá kudrlinka a ženský vokál jak dynamit, určitě si pár koleček s chutí dáte.
Zvláštní, hodně soundtrackové Wilsonovo album, kde se střídají z mého pohledu výborné okamžiky s posluchačsky nevlídnými experimenty. Zajímavá deska plná působivých momentů, jen jako celek příliš nedrží pohromadě.
Roční období a počasí této hudbě přeje. Chladná rána, mlžná krajina a silnice lemované žlutými stromy, posluchač nakonec rád odpustí, že hudební pouť této kapely se ubírá již dávno prochozenou smuteční stezkou.
Na rozdíl od redakčních kolegů jsem spokojen nadmíru. Líšeňský volný radikál totiž vytrvale servíruje nadprůměrně kvalitní a především zábavnou tvorbu, jejíž lyrická ekvilibristika nepřestává udivovat ani po dekádách. Žádná nuda, a nejen v Brně!