INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Asi je tak trochu už zbytečné neustále omílat o tom, že tvořit tvrdší instrumentální muziku tak, aby to kromě muzikantů samotných bavilo i publikum není úplně tak nejlehčí disciplína. Speciálně metalové žánry velmi často spoléhají na výrazné pěvecké (křiklounské) osobnosti a přestože metalová hudba neustále generuje skvělé hudebníky, provozovat takovéto hudební styly v čistě instrumentálním provedení klade vyšší kompoziční nároky. Kapely, co toto zvládly na vysoké úrovni pak velice často představují i vítané koncertní oživení a zpestření různých metalových festivalů. Ano, řeč je především o Američanech ANIMALS AS LEADERS.
Nerad bych se teď zamotal do slovní konstrukce v tom stylu, že australská čtveřice VIPASSI by se měla rovnou řadit ke zdatným následovníkům slovutných Američanů. Nicméně tomuto srovnání se lze vyhnout jen ztěží. Jejich debutové album vzniklo po dlouhých dvanácti letech od vzniku, nutno ale podoktnout, že jednotliví členové svůj um děli ještě mezi slušnou řádku dalších kapel, z nichž mezi ty nejzvučnější bezesporu patří progresivní úderka NE OBLIVISCARIS. Takže téměř 8 let od emise EP „Śunyata“ je tady konečně regulérní řadová deska.
Deska, která ihned dokáže upoutat suverenitou, s jakou se pokusila propojit poctu starosvětskému instrumentálnímu art-rocku s ostrými metalovými nájezdy. „Lightless“ dokáže stejně tak konejšit a zvát k vyhlídkovému letu, aby hned v následujícím momentě předvedlo strmý kamikadze let. I v těchto chvílích však coby pasažér neztrácíte k pilotovi důvěru, protože v každém jeho počínání cítíte jistotu zkušeného letce. Až by se chtělo říct, že skupina z Melbourne dlouhý čas mezi EP a tímto albem využila doslova bezezbytku.
Základ všech skladeb je vlastně totožný – silná instrumentální zručnost, které dodávají dostatek impulzů silné kompoziční nápady. Ty se opírají, nebo lépe řečeno plnými hrstmi nabírají z různých žánrových rezervoárů, aby vše jako nezdolný tmel spojily ostré metalové riffy. Prvním poslech mi asi nejvíce evokoval nahrávky kapel jako MAHAVISHNU ORCHESTRA, samozřejmě posazené do zemitějšího metalového prostředí a v neposlední řadě i do současného kontextu. Nejsou to tak bohaté a komplikované hudební orgie, jako v případě americké legendy, ale ten důraz na fusion music a jeho svébytné pojetí tam slyšet rozhodně je.
Pojítkem a de facto i generátorem atmosféry jednotlivých skladeb je kromě natlakovaného riffování i jemná klávesová zvonkohra, jež velice často působí spíše nenápadným dojmem, aby se v několika výrazných momentech včas natlačila do popředí a ujala se hlavního slova. Ostatní nástroje částečně anebo nezřídka i úplně ztichnou a posluchač dostane ideální příležitost k vydechnutí a malému zasnění před dalším přívalem v dobrém slova smyslu nezřízeného muzicírování. V takto sestaveném soukolí se dá nalézt i velmi vzácná shoda v rolích jednotlivých nástrojů. Samozřejmě, že prim hrají elektrické kytary, ale v četných momentech se ozývá i velmi výrazná basa a o klávesových nástrojích už řeč byla. Kompletně demokratická nahrávka, chtělo by se říct.
Vzácná vyrovnanost se pak táhne nahrávkou i z hlediska kompozičních nápadů. Vysloveně dominantní skladbu byste na něm hledali jen stěží, byť nepochybuji o tom, že své favority si zde každý najde. V mém případě zabodovala skladba s pořadovým číslem 3 – „Morningstar“, která v sobě vlastně dokonale vyváženým způsobem mísí vše výšeuvedené. Kouzelné klávesy, rychlá tempa a ostré vypalovačky. Vše protřepáno, nemícháno a servírováno na ploše sedmi hracích minut. Naproti tomu na albu nejkratší skladba „Neon Rain“ překvapí příjemným oživením v podobě krátké pasáže s použitím vokálu disponujícího technikou hrdelního zpěvu, což je zároveň na albu i jediným momentem, ve kterým uslyšíte lidský hlas.
Nevím, jak dlouho budeme při vytížení jednotlivých zde zainteresovaných hudebníků čekat na další nahrávku VIPASSI a ono to ve výsledku asi je i celkem jedno, a to je z jednoho prostého důvodu – „Lightless“ totiž nabízí dostatek hudebního materiálu k pozornému zkoumání a stejně tak i k nenáročnému relaxačnímu poslechu. Zároveň si troufám tvrdit, že tento materiál by se neměl opotřebovat natolik rychle, abychom se v nejbližší době museli pídit po jeho následovníkovi.
Instrumentální metalová krása střídá art rockovou nádheru. Australští VIPASSI si po 12 letech existence připravili velmi povedené debutové album.
8 / 10
Daniel Presland
- bicí
Ben Boyle
- kytara
Benjamin Baret
- kytara
Arran McSporran
- basa
1. Lightless
2. Labyrinthine Hex
3. Morningstar
4. Shapshu
5. Phainesthai
6. Ruination Glow
7. Neon Rain
8. Promethea
Lightless (2024)
Śunyata (EP) (2016)
Datum vydání: Pátek, 26. ledna 2024
Vydavatel: Season of Mist
Stopáž: 50:08
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.