Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CHON jsou čtyři kluci ze San Diega, kteří ve své hudbě nezapřou kalifornskou pohodičku. Surfování, kytary a matematický pidliky-pidliky rock. Ideální letní kombinaci rockové bezstarostnosti? To si pište!
„Grow“ je sice album plné klikatých kytarových linek, které se kostrbatí, proplétají a vpíjejí samy do sebe, jednoznačně si ale uchovává nadhled a atmosféru, která je cool a klidná současně. Mathrockové instrumentální dostihy s velkou dávkou hravosti tu velmi často klidní postrocková atmosféra. Na celém albu je znát nadšení, se kterým byly skladby tvořeny. Prostě se čtyři talentovaní kluci sešli ve zkušebně, bavilo je experimentovat se zvuky a při skládání se královsky bavili. Už dlouho na mě nějaké album nepůsobilo tak optimisticky.
Jediné, co mně místy trochu otravuje, je zpěv, který naštěstí doplňuje jen nejnovější skladbu „Can’t Wait“. Působí příliš klukovsky, přeslazeně romanticky a navíc textově příliš úsměvně a klišoidně. Tudy cesta nevede a zbytečně se tím ředí hudba, která je parádní a dokáže stát sama o sobě.
Sumerian Records tentokráte nesáhli vedle. Vytáhli kapelu, která se uvedla dvěma povedenými EP, a i při svém nízkém věku prokazuje instrumentální a skladatelskou vyzrálost. Doufám, že až bude Tosin Abasi trio opět objíždět Evropu, přiveze sebou právě tuto omladinu.
Vydáno: 2015 Vydavatel: Sumerian Records Stopáž: 34:21
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
fathertime
7,5 / 10
prve EP tychto fesakov riadne rozvlnilo stojate vody instrumentalneho prog rocku a CHON pokracuju vo svojom trademarkovom jazziku aj na Grow... znie to sice pohodovo a hravo, ale je to fakt enem tazke zahrat, riadne prstolamy (schvalne, skuste si dat riff v Puddle z Newborn Sun EP zacinajuci 01:28, masaker:)...
pre buducnost by hosi mohli trochu zoslapnut distortion, Grow sa utapa v cistych gitarach + spev prosim nikdy viac, tudy cesta nevede...
Trochu zpomalené screamo/posthardcore, převlečené za atmosférický black metal se smyčcovou sekcí a sem tam klavírem. Máme tu podobnou, někdy až postrockově laděnou práci s dynamikou i přehrocený bolavý vokál. Dojmy z poslechu stále rostou.
Kanadská nyní sedmihlavá deathcore bestie se s tím nemaže, prostě to hrne nekompromisně vpřed a zpěváci se vám pokusí vyřvat díru do hlavy. V tom tlaku a energii se ale nezapomíná ani na melodie a parádní sóla. Správně živelná nakládačka.
Bratislavský projekt, který mi trestuhodně unikl v roce 2024. Hudba někde mezi DAUGHTERS, EPHEL DUATH a třeba i BERLIN MANSON s celkem výjimečným zvukem na poměry Slovenska. Tématy zaťaté, stylově pestré album.
Jedna skladba, 23 minut. Po předchozí desce kombinující Opeth variace a metalcore melodiku, je tu změna. Retrorockový psycho styl jako od PINK FLOYD se překlopí v djentově laděný ostrý metal s kontrasty mezi agresivní útočností a melodickými vokály.
Francouzské trio si uvědomuje omezení instrumentálního post metalu, takže se po klasickém rozjezdu objeví postrocková akustika a violoncello, překvapivé vokály doplní skladbu „Roads“ do typicky rockově baladické aranže. Melancholii rozčísne i rap. Pěkné.
Pre mňa zatiaľ objav tohto roka. Symfonický melodický death z Talianska. Silné riffy aj refrény, zborové spevy. Nový album fantastický, jeden hit za druhým, a tie predchádzajúce sú rovnako vynikajúce.
Progresivní post black, uff, z toho mívám občas bolení hlavy. Ale Britové ASIRA umí do své hudby roubovat nádherně éterické retrorockové prvky, takže je to místy jako by se srazili ALCEST s PINK FLOYD. K tomu ale i kontrastní natlakované post BM pasáže.