Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jednou nohou v hrobě. Mohlo by se zdát, že čerství letošní padesátníci Andreas „Gerre“ Geremia a Frank Thorwarth spolu se svými o fous mladšími kumpány Andreasem Gutjahrem a Olaf Zisselem hodlají při příležitosti pětatřiceti let trvání jejich společného dítka TANKARD (mimochodem, věděli jste vlastně, že „Tankard“ znamená „korbel“?) rekapitulovat. Stačí však jeden malý pohled do textu titulní skladby („Ty dny už skončily, jsme teď fosilové, ohrožení vyhynutím, příliš slabí a starožitní, v kloubech nám vrže, žádný sex, zato zbrusu nové zuby, cítíme znepokojující datum spotřeby...“) a je jasné, že tady se kapesníčky vytahovat nebudou.
Maximálně tak na utření stolu v hospodě, na němž zůstalo rozlité pivo po partičce, co se tu rozvalovala předtím. TANKARD jsou prostě TANKARD, a když vydají nové album, můžete si být jistí, že bude přesně takové, jaké si ho představíte a jaké byste ho také chtěli. Až do morku kosti ortodoxně thrashové, propletené báječnými melodiemi, jež vám nedopřejí postát, nazdobené Gerreho šťavnatým vokálem a samozřejmě texty, které to mají zase tak nějak fifty fifty co se týče „závažnosti obsahu sdělení“. Asi jako když vám mezi čtvrtým a pátým pivem dojde, že začínáte být pěkně nacamraní, a že se vám to vlastně docela líbí.
Výrazové prostředky jsou tedy naoko omezené, ale to skutečně jen naoko. Ve čtyřech a s minimalistickou základní metalovou výbavou jsou totiž TANKARD schopni kdykoliv a kdekoliv dokázat, jak moc mají v malíčku natáčení metalových desek, jimž přes určitou kolovrátkovitost nechybí smysl a také kouzlo. V případě „One Foot In The Grave“ již po sedmnácté v dlouhatánské řadě za sebou a znovu s několika kousky, které vám utkví v paměti už navěky.
Jistě to bude otvírák „Pay To Pray“, postavený na kousavém riffu, jenž se v poskakujícím rytmu věnuje nechvalně známému byznysu s náboženskou vírou. Jistojistě to bude i následující „Arena Of The True Lies“, pro mne jednoznačně nejvoňavější místo celého alba, s nádherně vyšívanou melodií a ještě barevnějším refrénem, kroutící hlavou nad současným světem médií. A nepochybně to budou i titulní a značně sebeironická „One Foot In The Grave“, palčivá obžaloba světového společenství „Syrian Nightmare“ se skvělými rytmickými záseky, předlouhá „Secret Order 1516“, oslavující jakýsi tajný pivní spolek, a vsadil bych i na „Northern Crown (Lament Of The Undead King)“ se sugestivní předehrou a dalším výpravným refrénem.
Čímž zároveň pochopitelně neříkám, že zbytek alba nestojí za nic, jen tam zkrátka není tak živo, jako v kouscích právě vyjmenovaných, v nichž se znovu jednoduše snoubí to nejlepší z TANKARD. A že jsou tedy už přece jen jednou nohou v hrobě? Hm, nejdříve bych se asi radši podíval, čí že ta noha vlastně je…
1. Pay To Pray
2. Arena Of The True Lies
3. Don`t Bullshit Us!
4. One Foot In The Grave
5. Syrian Nightmare
6. Northern Crown (Lament Of The Undead King)
7. Lock`Em Up!
8. The Evil That Men Display
9. Secret Order 1516
10. Sole Grinder
Diskografie
One Foot In The Grave (2017) R.I.B. (2014) A Girl Called Cerveza (2012) Vol(l)ume 14 (2010) Thirst (2008) The Beauty And The Beer (2006) Beast Of Bourbon (2004) B-Day (rarity) (2002) Kings Of Beer (2000) Disco Destroyer (1998) Two Faced (1995) The Tankard (1994) Stone Cold Sober (1992) Fat, Ugly And Live (live) (1991) The Meaning Of Life (1990) Hair Of The Dog (Best Of...) (1989) Alien (EP) (1989) The Morning After (1988) Chemical Invasion (1987) Zombie Attack (1986)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.