Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SEVEROTH opět poctivě plní normu jedné hodiny hracího času v režii výpravného a současně i rozjímavě-meditujícího atmo black metalu. Nejlépe je ve druhé a třetí skladbě, kdy „Waves“ občas připomenou čelní srážku WOODS OF DESOLATION, DRUDKH a LUSTRE.
Depresivní a sytý postpunkový stín, který se ti nenápadně přilepí na paty a odmítá zmizet. Vytrvalý, trýznivý neklid zažraný pod kůži. Rozhodně ne hudba útěchy. Ideální soundtrack pro podzim.
Syrovější technický death, plný klišé, ale bez přehnané usedlosti. Přímočařejší přístup a razance albu sluší, jen vokál je po odchodu původního zpěváka jednotvárný. Proti předchozímu albu „Phantazein“ je tak novinka o něco šedivější a méně živelná.
Další agresivní švédská jízda mezi grindcorem a vším, co se mu připlete do cesty. Nekompromisní riffy, které se ale neštítí ani rockové hitovosti, drtivé tempo, hrubost, chaos a atmosféra světa, který se rozpadá přímo před očima.
Nová kapela plná starých známých tváří. Holanďani bloudící po krajině smrti. Pomalý těžký až funebrácký doom metal, ne nepodobný krajanům z OFFICIUM TRISTE. Zatuchlá atmosféra navozuje doby dávno minulé. Ale dobré to je.
Bruce se utopil ve sladkobolné emotivnosti a příliš jemný hudební podklad nesvědčí jeho hlasovému projevu. Výrazný a osobitý hlas známý z THE PINEAPPLE THIEF se rozplývá v rozvláčné mlze. Stále to má atmosféru, ale předchozí deska se mi líbila víc.
Italové natočili své doposud nejmetalovější album s nejmetalovějším zvukem. Fanoušci elektroniky z něj asi vyloženě nadšení nebudou, mně ale sedlo. Ačkoli se kapela pomyslně vrací ve vývoji zpět, výsledkem je deska, která by snad nemusela urazit nikoho.
