Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když jsem před čtyřmi lety spílal na „Dark Roots Of Earth“, tehdejší novinku slavných amerických thrashers TESTAMENT, bylo to z důvodu malé záživnosti materiálu a až přílišného spoléhání se na jistotu thrashmetalovou bez jakékoliv snahy se kamkoliv posunout. Byl jsem za to bit na holou řiť od našich věrných čtenářů, ale i přes ten Mordor, který jsem si prožil, se na mém úsudku ohledně tohoto alba do dnešních dnů nezměnilo zhola nic. A teď, když je má zadnice zahojená, je třeba nahlídnout na nový výlisek s názvem „Brotherhood Of The Snake“. Chuck Billy žehnej mi!
Ještě než se pustím do rozboru, rád bych letecky sesumíroval události, které se staly v oné čtyřleté odmlce. Tak předně, po rozpačité „Dark Roots Of Earth“ se v kapele nesla atmosféra dusna, což dvorní kapelník Erik Peterson demonstroval zprávou, že ani nedoufá v udržení momentální sestavy. Jak předpověděl, tak se také stalo a poroučel se z ní čtyřstrunník Greg Christian. Velká ztráta, chtělo by se říci. Na jeho místo byl však povolán mazák z největších – Steve DiGiorgio, který neměl žádný problém se začleněním do tohoto exkluzivního společenství. Vždyť také v TESTAMENT působil již v roce 1999, kdy si tato kapela sáhla na svůj tvůrčí strop.
Očekávání tak byla opět velká a velké bylo i namlsání po první vlaštovce, kterou se stala titulní skladba „Blotherhood Of The Snake“. Ta nebyla za titulní vybrána náhodou, je totiž po všech stránkách dokonalým zhmotněním dnešních TESTAMENT. Silný kalibr hned ze startu, jen co je pravda, a musím pokorně přiznat, že mi šla sanice okamžitě dolů. Hustý riffový nával s intenzitou skladeb z „The Gathering“ se špetkou melodiky z prostředního tvůrčího období navíc. Bezchybný úvod kombinující veškeré přednosti kapely – šťavnaté riffy mistra Petersona, masitou rytmiku dua DiGiorgio/Hoglan, virtuozitu Alexe Skolnicka a všestrannost vokálního projevu Chucka Billyho.
Po tomto tornádu přichází ke slovu singlovka „The Pale King“, demonstrující, že nejenom agresivitou je tato deska živa, a že je třeba zabloudit i do hájemství melodických hitů. A nutno dodat, že takové se nepíší každý den. Příklady nalezneme hned v následujících položkách. Překrásnými sóly prošpikovaná „Stronghold“ či přímo hymnickým refrénem vygradovaná „Seven Seals“ jako důkaz postačí. Pozitivním zjištěním je, že po strhujícím první polovině laťka nikterak neklesá. Taková „Nepture´s Spear“ dokazuje, že si Alex po letech opět dal dostaveníčko s múzou. Žádné bezhlavé honění hmatníků se tentokrát nekoná, sóluje mu to báječně a zcela samozřejmě.
Energie, chytlavost, brutalita, to všechno TESTAMENT mají. A mají cosi navíc. Je to především chuť napsat silné skladby a předat je posluchačům v co možná nejenergičtějším podání. V takovém, že budete chtít tuto hoblovačku slyšet stále znovu a znovu. Přesně toho, co této kapele před drahými čtyřmi lety chybělo, má v aktuální době přehršel. Je nadržená, vyhýbá se slabým místům, desku optimálně vyvážila po stránce dramatické. Ta končí zrovna ve chvíli, kdy se podobná hudba začíná zajídat i sebevětšímu jedlíku. Učte se, kluci z EXODUS. Snad jen ten zvuk mohl být méně profesorský. Jak by řekl náš místní hygienik Milda – zde by se hodilo trochu víc špíny. Zkrátka klasická práce Andyho Sneapa, líbivá, leč až možná trošku moc.
Pokud jsem tedy minule spílal, že kapela neudělala ani krok vpřed, že zcela zakrněla ve svém rybníčku, který začal trochu zasmrádat, mohl bych tak učinit i nyní. Ano, TESTAMENT neexperimentují, jen předkládají svoji vizi thrash metalu, jak si ji před lety definovali. Předkládají ji však v zabijácké formě, která je podpořena opojnou sbírkou skladeb. Anebo se zkrátka bojím jen o svůj zadek. Tak si vyberte.
1. Brotherhood Of The Snake
2. The Pale King
3. Stronghold
4. Seven Seals
5. Born In A Rut
6. Centuries Of Suffering
7. Black Jack
8. Neptune's Spear
9. Canna-Business
10. The Number Game
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.