Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
TESSERACT zase trochu vyměkli. No a? To přece nevadí. Dokonce jim to takhle i sluší. Zvláště, když k sobě opět přitáhli zpěváka, se kterým jim to slušelo nejvíce. Snad by jim to konečně mohlo i nějaký ten čas vydržet. Daniel Tompkins podává na novém albu již tradičně skvělý výkon. Krom jeho bezchybného příspěvku dodává nahrávce specifický charakter slapovou technikou i baskytarista Amos Williams. Mnohdy je jeho nástroj přímo neodělitelně vpit do kytar, jindy trochu rušivě odsekává ambientní plochy. V každém případě jeho smysl pro rytmus a stavbu basových linek dodává TESSERACT specifickou složku, kterou se mnoho příbuzných kapel pochlubit nemůže. Lze říci, že Tompkins a Williams tvoří pilíře, na kterých novinka stojí. Zbytek je zvuk a strunná atmosféra.
Oproti minulosti zmizela koncepčnost a hroty. S novou nahrávkou se už nedá o TESSERACT mluvit jako o metalové kapele. Skupina míří někam do progrockových vod. Pryč jsou riffové vánice. Vokál se také nevydává do extrémnějších poloh, nejvíce tlačí na pilu v pasáži, která jde směrem k rapu, a bohužel musím říci, že i rytmicky se výraz kapely zjednodušil.
Tím se dostávám i k tomu, s čím mám na současné nahrávce největší problém. „Polaris“ prostě propluje, je to příjemné setkání, ale moc toho nezanechá. Na mě působí jako kompromis mezi emocemi, hitovostí, atmosférou, technikou a tvrdostí. Výsledek je takový, že tu je pár hezkých téměř soundtrackových ambientně pojatých pasáží, několik zajímavých groovů, které tvoří hlavně basa a bezchybný zpěv, ale ve výsledku nic výrazného, k čemu bych se za rok nebo dva vrátil.
Holanďané se vzdalují svým thrashovým kořenům a i díky syntetickým vrstvám se dostávají až kamsi k pompéznímu symfo black metalu. Živelný thrash přístup zůstal, ale je do značné míry překrytý komplexnější metalovou variabilitou a klasickou progresivitou.
Logický komerční tah Sony a zároveň krásný dar pro ty, kteří tenhle mysteriózní a v mnoha verzích existující set určený původně pro film zbožňují jako nejlepší živák kapely. Steven Wilson se o to hezky postaral a live verze “Echoes” zůstává skvostem.
Pozor, je tu dominantní deathmetalová deska. ESCARNIUM vycházejí z temného OSDM (klasická baseline IMMO / INCA), sypou jako FOSSILIZATION, mají IQ jako CRUCIAMENTUM a atmosféru jako DEAD CONGREGATION. Třešničkou jsou disso vsuvky. Koukejte si to pustit.
Tak s tímhle si už vážně nevím rady, to nejsou THE MARS VOLTA, které bych chtěl poslouchat. Chybí tomu temperament, o energii ani nemluvě, nemá to hlavu ani patu a často je to jen takové kníkání doplněné náhodnými zvuky. Fuj.
Bolestínský post-DSBM z pokojíčků rozechvělých členů Gen Z. Tentokrát made in Nuclear Blast. Poslouchá se to celkem dobře, ale chce to se pochlapit, přestat brečet a nasadit sacharidovou dietu. Pak by GHOST BATH mohli sekundovat kapelám typu DEAFHEAVEN.
Dobré díky silné thrashové složce, skladby důrazně řežou a spolu s melodickými refrény je to sice tendenční, ale příjemná metalcore porce. Navíc pestré, supr sólo v "God Complex", jen ty "symfonické" sbory v "Immortal Desire" si Skotové mohli odpustit.
Těžce tradiční doomová truchlohra, která zní až neuvěřitelně autenticky ve smyslu žánrové atmosféry. Jsou zde veškerá stylová klišé včetně klavíru a smyčců, takže by se dalo mluvit o historické zkamenělině, přesto to na mě funguje až nečekaně hodně.