Bez mučení přiznávám, že tvorba progerů KINGCROW mě dosud naprosto míjela, ačkoli je kapela postavená kolem dvojice bratrů Carafollových na scéně už od 90. let a na kontě má šest alb. Nicméně novinkový kotouč „Eidos“ se ukázal jako ideální příležitost vstoupit do rozvichřeného a rozbolavělého světa kapely, která se svým projevem hlásí spíše k emotivní větvi prog metalu než k nablýskaným výlohám technických dovedností a důsledného žánrového retra. 

Pokud bychom sestavovali rodokmen havraního krále, pak by tu nutně sehrála klíčovou roli příbuznost se skandinávskou a britskou větví. Svět „Eidos“ je potemnělý, plný smutku, bolesti a přízraků, tklivých harmonií a naléhavých výkřiků. Nejednou se v souhře doprovodné akustické kytary, výrazně frázované vokální linky a propleteného vícehlasu objeví reminiscence na zlaté (lejnové) období PAIN OF SALVATION („Fading Out Part IV“), stejně silné jsou odkazy k některým postupům, které používají pozdní OPETH. Není překvapením, že tudy vede cesta k nepřeberné studnici progového intimismu Stevea Wilsona a jeho PORCUPINE TREE („Adrift“), kteří se u Carafollů doma zjevně těší velké úctě.

KINGCROW sází na čitelné, ale pestře vystavěné kompozice, které vynikají vytříbenou, přitom neokázalou melodikou a důrazem na výraznou atmosféru. „Eidos“ je jako Rorschachův obrazec, z nějž se vynořují obrysy naděje, melancholie i strachu. Zároveň ale deska nepostrádá tah na branku – disponuje velmi silným singlem „Moth“ (za jehož závěrečné zpívánky se španělkou by se nemuseli stydět ani středočeští matadoři CRUEL), ráznou metalovou mezihrou „On The Barren Ground“, jejíž silový refrén evokuje britské nestory THRESHOLD, a skvělou gradací v podobě eponymního songu, v němž se kapela blýskne schopností zkombinovat tvrdší riffy, wilsonovsky zasněné akustické sloky a nadupané vícehlasné finále.

Právě závěrečný triumvirát skladeb, které se všechny pohybují kolem osmi minut, dokládá potenciál KINGCROW, kapely možná odvozené, ale schopné kombinovat povědomé elementy s lehkostí a šarmem. Na straně římských sympaťáků navíc stojí zdařilá bratrská produkce Diega Cafolly a Thundra Cafolly. Trefený poměr mezi ostrostí a jemností i na dnešní poměry solidní dynamický rozsah dávají nahrávce zobák a křídla tam, kde je nejvíc potřebuje.

Pokud bych měl „Eidos“ hledat mouchy, pak by to jistě byl výkon vokalisty Diega Marchesiho. Proti barvě a výrazu jeho trochu tuctového hlasu nemám nic zásadního, bohužel těžká italská výslovnost vyplave na hladinu tam, kde skladba potřebuje lehkost („Slow Down“) a bezchybnou progovou mašinu poněkud zbrzdí. Přes tenhle zádrhel ale „Eidos“ představuje nahrávku, která nebude obsazovat přední příčky v seznamech nejoriginálnějších progových desek, ale v roční žánrové bilanci bude patřit až na samotný vrchol…