Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žijeme bohužel v době, kdy nejdůležitější informací v recenzi bývá upozornění, které kapele je ta recenzovaná nejvíce podobná, od které nejvíce opisuje, či kterou bohapustě vykrádá. A že se často dějí „výpůjčky“ neuvěřitelně drzé netřeba dodávat. Samozřejmě ani u oklahomských milovníků videoher VANGOUGH jinak nezačneme, protože každému, kdo slyšel jejich první tři alba, by mělo naskočit především jedno jméno – PAIN OF SALVATION.
Sympatické na těchhle amerických pařanech však bylo zjištění, že namísto dalších (byť čím dál povedenějších) variací na švédské hybatele a další kapely podobného ražení, se parta kolem zpěváka a kytaristy Claye Withrowa postupně hrnula na vlastní píseček, až nám v roce 2013 přijela vyklopit oranžovou Tatrovku se jménem „Between The Madness“.
Ne snad, že by se všechny ty oblíbené kapely naráz ztratily, ale VANGOUGH se povedlo napsat vyloženě hitový materiál, jehož poslech a celkové vyznění mi dodnes evokuje zvláštní škatulku jakéhosi „dřevorubeckého progu“. Má na tom samozřejmě zásluhu i „domácí“ zvukové balení, ovšem zarputilost v kytarových riffech a méně pozlátka spolu s povedenou melodickou stránkou dělají z „Between The Madness“ hodně sexy záležitost. Tedy v případě, že akceptujete Withrowovo tlačení se do agresivní hlasové polohy, aniž by mu byla přirozená, což může některé posluchače dráždit.
„Warpaint“ tedy provázela velká očekávání autora těchto řádků, obzvláště když s s ním skupina dala poměrně načas. Ale bohužel, stejně jako u nedávno recenzovaných KINGCROW, přišlo spíše zklamání. Pokud půjdeme po příčinách, musíme se zase vrátit na začátek recenze, jako aktuálně největší inspirační zdroj teď však dosadíme DEADSOUL TRIBE (potažmo TOOL). Po úvodních zatěžkaných riffech „Morphine“ totiž nastoupí klidné brnkané sloky a vy máte pocit, jako by píseň napsal Devon Graves. Změní se to samozřejmě s refrénem, v němž už lze silový projev Withrowa jasně definovat, všechno se ale znovu vrací a opakuje. Ač to není vyloženě špatná skladba, i přes chvilkovou murmurovou pasáž určitě rozpačitý start.
Což o to, pokud by to byla záležitost jediné písně, citaci bez problémů omluvíme. Jenomže všechno pokračuje ve stejném duchu přes druhou „Dust“ až po závěrečnou „Black Rabbit“. Dojde samozřejmě i na občasné zrychlení (dosti nudná „The Suffering“), nesmí chybět pro současnou progmetalovou scénu naprosto povinná citace LEPROUS (tady v jinak povedené skladbě „Knell“, kterou však dle norského vzoru otráví do zblbnutí opakované sáhodlouhé „ooooo“ a „aaaaa“), a v rámci nastavených mantinelů najdeme i povedenější skladby se slušnou atmosférou („Gravity“ nebo „Till Nothing´s Left“). Zvláštní ale je, že staří VANGOUGH se na nás neusmějí ani z jedné položky alba.
Vývoj? Ano, dá se to tak říct. Správným směrem? Nemyslím si. A pokud ke zmíněné „neoriginalitě“ přihodíme zhoršený zvukový kabátek z domácího studia a pekelný virbl se zvukem tvrdě trestané krabice od Primalexu, můžeme „Warpaintu“ vystavit účet.
VANGOUGH bohužel nepokračovali ve vlastní cestě narýsované předchozím albem. Změnili sice inspirační zdroje, ale díky jasnému opisování a nepřesvědčivému zvukovému balení jsou jejich aktuální válečné barvy dosti mdlé.
1. Morphine
2. Dust
3. The Suffering
4. Gravity
5. Till Nothing's Left
6. Knell
7. Black Rabbit
Diskografie
Warpaint (2017) Living Madness (živé album) (2015) Between The Madness (2013) Acoustic Scars (2012) Kingdom Of Ruin (2011) Game On! (2010) Manikin Parade (2009)
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.