Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tihle severoameričané z Buffala jsou mistři v tom, kolik metráků jihoamerického vidláctví jde propašovat do hardcoreu. Albem „From Parts Unknown“ posunuli v tomto směru opět laťku o nějaký ten metr dál. Přímá srážka hardcoreové agrese a zaťatosti s frajerským rock’n’rollovým alko-vagabundismem. I zatím poslední album EVERY TIME I DIE je koktejl, na kterém naleznete jak hutné melodické hymny s heroickými sóly, tak upocené přímočaré rozbušky s punkovým tahem. Thrashové riffovačky s vypjatým řvaným i melodickým vokálem mají tu vlastnost, že málokdy polevují z tlaku a energie, která má infekční charakter.
Agresivní a nekompromisní úvod přímo navazuje na energii minulých alb, postupem času ale dochází i na mnohem melodičtější a rock’n’rollovější polohu EVERY TIME I DIE, která například ve skladě „Decayin‘ With The Boys“ neztrácí nic ze splašeného rytmu, ale je melodičtější, hitovější a houpavější než úvod. Jižanský rock tu jednoznačně infiltroval hardcore až do morku kosti. Jediná skladba, která jakoby pocházela z jiného světa, je „Moor“, první minutu a půl jedoucí jen na děsivě a toporně stylizovanému vokálu Keitha Buckleyho a podivně zefektovaném klavíru. Ani její závěr, ve kterém už hraje celá kapela, však nepřesvědčuje. Jakákoliv snaha o záhadné atmosférično se rozplývá v nic. Tohle EVERY TIME I DIE neumí. Zbytek je ale velkoparádní. Poctivá hardcoreová rubanice a rock’n’rollová jízda v jednom, navíc ve slušivé zvukové flanelce značky Kurt Ballou.
From Parts Unknown (2014) Ex Lives (2012) New Junk Aesthetic (2009) The Big Dirty (2007) Gutter Phenomenon (2005) Hot Damn! (2003) Last Night In Town (2002) The Burial Plot Bidding War (EP) (2000)
Poslední díl byl snad nejakčnější ze všech, navíc toho na poměry seriálu neuvěřitelně hodně odhalil a možná by obstál i jako otevřený konec. Ačkoliv měla druhá řada i pár hlušších míst, nutno smeknout. Tak snad si tvůrci ještě pár es v rukávu ponechali.
Melodický kolotoč náladové hudby islandských SÓLSTAFIR již možná padá do určitého klišé a příliš nového nepřináší, svou práci ale skupina odvádí a i osmou deskou dokáže potěšit své fanoušky. Ale něco mi zde z pohledu emocí chybí. Minulé album bylo lepší.
Patnáct minut dlouhá předehra před další řadovkou. EP nikterak dramaticky nevybočuje z linie nastavené debutem „New World Order“ a přináší porci slušného, leč stále velmi tradičně pojatého CZDM. Příznivci pozdních MARTYRIUM CHRISTI budou určitě spokojeni.
Se živáky se teď roztrhl pytel, a jak vidno, se záznamem svého koncertu přispěchali i RIVERSIDE. Kapela je bezesporu instrumentálně jistá, takže největší překvapení bude asi zjištění, že i při progresivním metalu umí Poláci slušně pracovat s publikem.
Poctivý materiál dle pravidel finského death/doomu. Na druhou mi tam chybí věrohodné, autentické emoce. Ty jsou doháněny studiovými aranžemi, ale v jádru hudby je nenacházím. Asi to bude dobrý, ale mě to nechává chladným.
Mladíci z Colorada na debutovém EP rozjeli klasickou thrashovou řezničinu. Nekompromisní přístup, místy trochu blackový vokál, změny temp a parádní riffy s kouzlem osmdesátek. Pokud budou vznikat takové nové skupiny, pak o budoucnost metalu nemám strach.
Pišta Wilson sa po príjemnom predchodcovi opäť ocitol v dolnej fáze sinusoidy, tentoraz s rozvláčnou nudou. Ak by niekomu nestačila štandardná verzia, môže si svoju kómu predĺžiť bonusovým diskom, ktorý by bez problémov zapadol aj do projektu „Sleep".