Současná extrémněji laděná hardcore a post-hardcore scéna netrpí zrovna nedostatkem. Poslední desky od NORMA JEAN, EVERY TIME I DIE nebo třeba i klasiků CONVERGE představují minimálně slušný nadstandard. Letošní rok je ale ve znamení méně známých Američanů GREYHAVEN. Teda alespoň pro mě.

Na svém debutu „Cult America“ z roku 2014 tito hoši z Kentucky naznačili jisté ambice, desce však chyběla dotaženost a to především po produkční a zvukové stránce. Zato letošní „Empty Black“ už se po všech stránkách škrábe na vrchol stylového ranku. Správně agresivní hudba je umocněna ostrým řezavým zvukem a když na to pánové šlápnou rychleji, je to mnohem živelnější a dynamičtější než na poslední desce NORMA JEAN. Snad nejpřesnější je srovnání s kolegy EVERY TIME I DIE, zřejmě i proto, že obě skupiny se dají z části označit i nálepkou metalcore. Charakteristické znaky ohledně metalových kytarových vyhrávek a postupů zde prostě jsou.

GREYHAVEN kladou důraz na lyrickou složku své hudby. Říkají, že jejich vzory jsou Kurt Cobain, Lou Reed nebo i Jimi Morrison. Dilemata boje proti korporátnímu obchodu s ropou, otázky šedé ekonomiky a státem kontrolovaného obchodu s opiáty, to vše se proplétá v textech a hudba tyto témata umocňuje svou naléhavostí a důrazností. Vokál Brenta Millse pak svou variabilitou dodává skladbám další rozměr. Jeho agresivní štěkání, rozlícený řev, emotivní bědování, ve skladbě „Kappa (River Child)“ připomínající až DEFTONES, i čistý a často smutkem naplněný rockový vokál je tím, čím se GREYHAVEN posouvají mimo hranice bězného hardcoru až kamsi do crossoveru.

Další nedílnou součástí jsou na desce „Empty Black“ všudypřítomné progresivní post-hardcore postupy, které v některých okamžicích evokují vzpomínky na staré desky THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Minimálně od skladby „Echo and Dust Pt. I“ je ale jasné, že skupina to umí i na druhou stranu. Melodické pasáže, které by slušely i rockovým hitovkám se objevují všude, vždy však jen na tak dlouho, aby se skladby nezvrhly v nějakou sladkobolnou show. Třeba klidnější pasáže v "Echo and Dust pt. II" ukazují, jak by to vypadalo, kdyby se GREYHAVEN rozhodli hrát v invencích populárních rockových kapel. A i v téhle poloze to šlape na jedničku. To, že se nakonec skladba přes trochu té agrese zvrhne v dunící doommetalový závěr, jen dokazuje, jak moc toho skupina dokáže nacpat do jediné skladby.

„Empty Black“ představuje pestrou hudební kolekci, u které se jen těžko dostaví pocit oposlouchanosti. Kdykoli si tuhle desku pustím, vždy mě v některých okamžicích překvapí. Asi ta největší motivace vracet se k poslechu znovu a znovu. Známka bravurní hudby.