Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Současná extrémněji laděná hardcore a post-hardcore scéna netrpí zrovna nedostatkem. Poslední desky od NORMA JEAN, EVERY TIME I DIE nebo třeba i klasiků CONVERGE představují minimálně slušný nadstandard. Letošní rok je ale ve znamení méně známých Američanů GREYHAVEN. Teda alespoň pro mě.
Na svém debutu „Cult America“ z roku 2014 tito hoši z Kentucky naznačili jisté ambice, desce však chyběla dotaženost a to především po produkční a zvukové stránce. Zato letošní „Empty Black“ už se po všech stránkách škrábe na vrchol stylového ranku. Správně agresivní hudba je umocněna ostrým řezavým zvukem a když na to pánové šlápnou rychleji, je to mnohem živelnější a dynamičtější než na poslední desce NORMA JEAN. Snad nejpřesnější je srovnání s kolegy EVERY TIME I DIE, zřejmě i proto, že obě skupiny se dají z části označit i nálepkou metalcore. Charakteristické znaky ohledně metalových kytarových vyhrávek a postupů zde prostě jsou.
GREYHAVEN kladou důraz na lyrickou složku své hudby. Říkají, že jejich vzory jsou Kurt Cobain, Lou Reed nebo i Jimi Morrison. Dilemata boje proti korporátnímu obchodu s ropou, otázky šedé ekonomiky a státem kontrolovaného obchodu s opiáty, to vše se proplétá v textech a hudba tyto témata umocňuje svou naléhavostí a důrazností. Vokál Brenta Millse pak svou variabilitou dodává skladbám další rozměr. Jeho agresivní štěkání, rozlícený řev, emotivní bědování, ve skladbě „Kappa (River Child)“ připomínající až DEFTONES, i čistý a často smutkem naplněný rockový vokál je tím, čím se GREYHAVEN posouvají mimo hranice bězného hardcoru až kamsi do crossoveru.
Další nedílnou součástí jsou na desce „Empty Black“ všudypřítomné progresivní post-hardcore postupy, které v některých okamžicích evokují vzpomínky na staré desky THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Minimálně od skladby „Echo and Dust Pt. I“ je ale jasné, že skupina to umí i na druhou stranu. Melodické pasáže, které by slušely i rockovým hitovkám se objevují všude, vždy však jen na tak dlouho, aby se skladby nezvrhly v nějakou sladkobolnou show. Třeba klidnější pasáže v "Echo and Dust pt. II" ukazují, jak by to vypadalo, kdyby se GREYHAVEN rozhodli hrát v invencích populárních rockových kapel. A i v téhle poloze to šlape na jedničku. To, že se nakonec skladba přes trochu té agrese zvrhne v dunící doommetalový závěr, jen dokazuje, jak moc toho skupina dokáže nacpat do jediné skladby.
„Empty Black“ představuje pestrou hudební kolekci, u které se jen těžko dostaví pocit oposlouchanosti. Kdykoli si tuhle desku pustím, vždy mě v některých okamžicích překvapí. Asi ta největší motivace vracet se k poslechu znovu a znovu. Známka bravurní hudby.
1. Sweet Machine
2. Blemish
3. Echo and Dust pt. I
4. Mortality Rate
5. Ten Dogs — Red Heaven
6. White Lighters
7. Kappa (River Child)
8. Day Is Gone
9. Broadcast Network
10. Echo and Dust pt. II
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.