Takže hned na úvod musím zdůraznit, že v dnešní záplavě „novometalových“ umělců mi EVERY TIME I DIE připadají jako velice svěží a osobitý výhonek často jinak do stereotypů a klišé zabalených trendařů. Tihle Američané totiž mají to, co se žádá od skupin drápajících se na výsluní, mají charakteristický stylový rukopis, který je v záplavě ostatních tradičních zákusků jako dílo skutečného pana cukráře. Nebývá totiž samozřejmostí, že by se v cukrárně moderního amerického metalu vytvářely laskominy, která jsou nejen vzhledné a upoutávající při letmém pohledu, ale i lahodné a chutně návykové při trvalé konzumaci. Obzvláště mezi skupinami NWOAHM se dá často mluvit o prvoplánové načančanosti, které se však posluchač brzy přejí. V případě alba „Gutter Phenomenon“ mám naštěstí dost důvodů tvrdit, že EVERY TIME I DIE zde nabízejí právě onu trvanlivější pochutinu, která vám nezkysne v ústech ani při častějším požívání. Především je to proto, že se hoši z Buffala brání používat klasické thrash a death postupy oním banálním kombinováním dravé agresivity a melodické líbivosti a naopak zůstávají hodně ponořeni do hadrcorových principů. Občasná výrazová metalová klišé, kterým se ani oni nemohou ubránit, jsou zde zatlačena do pozadí a to co vyrůstá a upoutává je především živelnost a našlapanost materiálu v kombinaci s metalcorovou melodikou, která více než z evropské neothrashové líbivosti čerpá z klasických principů amerického melodického hardcoru. Některé pasáže vyšperkované melodickým vokálem sice mohou způsobovat pocit nepřirozenosti především metalovým fanouškům, kteří nejsou na osobitou punkově hardcorovou vokální polohu zvyklí, EVERY TIME I DIE však používají tento typ zpěvu hodně citlivě a vždy jen v plném souznění s náladou skladeb. Navíc se neuchylují k lacině působícím halekačkám, a tak se hitové ambice skladeb projevují především v dusající energii agresivně, a přitom tak nějak vesele, odsypávajících postupů.

Základem úspěchu této hudby je, dle mého názoru, parádně zvládnutá a „spoutaná“ rozmanitost, kdy forma zdánlivě překonává obsah a materiál se tak tváří jako jednolitý a stylově kompaktní celek. Avšak pouze tváří, ve skutečnosti je forma (především ta zvuková) pouze šminkami uhlazujícími vrásčitost tváře poznamenané zkušenostmi z rozdílných prostředí a ochota vyprávět o krajích rozmanitých stylových „kultur“ je cítit hodně často. A tak se máme možnost setkat s hitovými ambicemi napěchovanou melodikou v „Apocalypse Now An Then“ nebo „Kill The Music“, řvavou roztěkaností i kontrastní agresivitou v „Bored Stiff“, našlapanou typově až punkovou lehkostí v „Easy Tiger“ nebo výrazným retro rockovým nádechem v „The New Black“. Oproti předcházejícímu albu „Hot Damn!“ zaznamenávám odlehčenější uvolněnost a právě hravá nespoutanost je oním pocitovým aspektem povyšující jinak často ne příliš originální postupy na osobitě působící materiál. Zjevně to pramení z neskutečné vitality i pohodové touhy se bavit. Navíc důkazem, že hoši berou sebe i svoji hudbu s nadhledem, je například i vokální vtípek parodující neopunkové „ó-ó-o-ó-o“ v „Guitarred And Feathered“, úsměvné tleskání v „Pretty Dirty“ nebo v neposlední řadě i texty plné nadsázky.

Výsledek je tedy jasný, EVERY TIME I DIE disponují vším co mám rád, mají tah na branku, jsou dostatečně přímočaře agresivní, rozdováděně odlehčení i příjemně melodičtí. A co hlavně, jsou svoji a neodráží se v jejich hudbě trendové ohýbání hřbetu ani ovlivnění současným, v Americe moderním, zájmem o metal.