Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Beneath The Trident’s Tomb” by mal byť posledným albumom fluidného celebritného blackmetalového uskupenia pod hlavičkou TWILIGHT. Či to tak naozaj bude, je ťažké predpovedať, pretože správy o rozpade sú tu pravidelné.
Okrem toho bola novinka nahratá zase s o niečo inou zostavou, odišli Blake Judd (NACHTMYSTIUM) a Aaron Turner (ISIS), prišiel Thurston Moore zo SONIC YOUTH. Koncentrácia egocentrických individualít síce zostáva na relatívne vysokej úrovni, no nie vždy vzíde z kontrastu dostatočná výsledná kvalita.
V osobnom pohľade patrí práve minulý „Monument To Time End“ k mojim obľúbeným albumom, pretože úspešne a umne kombinuje elementy domovských kapiel jednotlivých autorov do pôsobivého i keď nie sto percentne funkčného celku.
„Beneath The Trident’s Tomb” stavia na podobnom základe, ale aj vďaka dekonštrukcii zostavy smeruje mierne inam. Namiesto dominantnej postupne roztekajúcej sa atmosféry predchádzajúceho albumu dostávame material chladnejší, disharmonickejší a agresívnejší.
Akýmsi všade prítomným lepidlom sú na albume elektronické a gitarové „noise-industriálne“ ruchy nie nepodobné poslednému počinu NACHTMYSTIUM. To síce dáva nahrávke silne skreslený, až nervózny charakter, no nie vždy to pôsobí funkčne, často skôr rušivo až bezhlavo.
Ideálne je všetko namixované snáď len v prvej plnohodnotnej skladbe “Oh, Wretched Son”, ktorá v sebe integruje výraznú a vydarenú základnú linku, podprahovú atmosféru a nefalšovanú blackmetalovú agresivitu.
Tento energický dojem sa postupne vytráca s tým ako sa nahrávka prepadá až niekam do „funeral-doomových„ rytmov, kde sa dôraz kladie na to čo sa hudobne deje skôr v pozadí na podklade jednoduchých opakujúcich sa motívov.
S týmto ide ruka v ruke aj istá jednotvárnosť a hlavne rytmická repetitívnosť aj v energickejších častiach. Tieto paradoxne poslucháča skôr oberajú o energiu a často nikam nesmerujú (viď. záver „Seek No Shelter, Fevered Ones“). Na druhej strane je v tom cítiť autorský zámer, no niekedy je menej viac a zapĺňať hluché miesta stenou disonantných ambiencií nestačí. Ďaleko menej výrazný vokál a relatívne menej výrazná produkcia výslednemu dojmu taktiež nepomáhajú.
Silno disharmonická, elektrická štylizácia tak zanecháva na jazyku istú nejednoznačne definovateľnú pachuť, ktorú je ťažko hodnotiť. Diabol sa síce miestami skrýva v detailoch a vytvára zaujímavý paradox, keď sa človek musí dostať hlbšie, aby vstrebal drobné kúsky a dokázal vyťažiť z nahrávky to, čo tam autori vložili. Nie je to jednoduchý proces a môže pôsobiť až odradzujúco.
Pôsobivosť sa nedá albumu uprieť, osobne chýba mi však pestrosť a väčšia muzikálnosť, ktorá bola na predchádzajúcom počine jasne definovaná.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.