Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CYNIC som nikdy ani zďaleka neprežíval tak, ako solídny zástup iných ľudí, často takých, ktorí tú kapelu pochopili a vzali si za svoju už v časoch debutu. Vtedy ich veľa nebolo, CYNIC proste prišli príliš skoro a ortodoxných ich „death/fusion“ možno aj pobúril. Mňa napriek tomu, že hlavný zákon je brutalita, „Focus“ bavil ako dobrý, zaujímavý, originálny a hudobnícky veľmi kvalitný materiál, a mal som pocit, že Paul Masvidal a jeho ľudia sa tým nie najlepším prijatím nechali odradiť predčasne.
CYNIC si nakoniec fanúšikov našli, proste pre nich poslucháči museli dozrieť, dospieť alebo tak akosi. Návrat v roku 2006 priniesol najprv vydarené koncerty - je v tom čosi veľkého, keď z niekoľkých metrov sledujete skupinu, so zhliadnutím ktorej ste už akosi nepočítali. A tam na pódiu vidíte okrem radosti z prijatia „masami“ aj čosi ako pokoru a úprimnosť. Druhý album „Traced In Air“ ukázal, že CYNIC nezamrzli v 90. rokoch a že štýl skupiny tak, ako sa vyvinul, má čo povedať aj v novom tisícročí. Časom sa len bolo treba vyrovnávať s tým, že určite to už nebude death metal, a na nasledujúcich dvoch EP sa začal vytrácať aj metal ako taký.
Nejako ma to netrápilo, na metal mám tisíce iných spolkov, a pokiaľ kapela svoj vývoj stočí k niečomu inému, ale stále príjemnému a kvalitne skomponovanému a zahranému, prečo nie. Možno boli CYNIC už viac progresívnou fúziou všetkého možného, navzájom však ladiaceho, a zrejme im to šlo od srdca viac než nejaká orientácia na starých fanúšikov.
CYNIC, ako som už spomenul, pre mňa nikdy neboli kapelou, na ktorej stál svet. Z tohto pohľadu nechápem, že práve nový album „Kindly Bent To Free Us“, zložený v tej „najcynickejšej“ zostave Masvidal-Reinert-Malone, vzbudzuje až toľko často negatívnych emócií. Stojím mimo týchto búrok v pohári, a tak na novinke počujem v prvom rade príjemnú, ľahkú, atmosférickú, vlastne až náladovú, meditačnú či relaxačnú hudbu. Tá je však technicky i kompozične na mimoriadnej výške, jej tvorcovia sú nakoniec dávno mimo mantinelov bežného (hoci kvalitného) metalového hudobníka.
Tvrdé pasáže tu stále sú, ale „Kindly Bent To Free Us“ na nich nebuduje. Metalu trochu, progresívneho rocku, fusion, jazzu a iných vecí, ktoré počúvam skôr veľmi okrajovo, celá kopa. Ideový koncept je v duchovných, mystických, ezoterických sférach a vietor fúka z východu. Toto je mix, ktorý by ma k počúvaniu nejakej neznámej skupiny nezlákal. Lenže tu sú CYNIC, aj s aktuálnou hudobnou tvárou stále svojskí a jedineční. S tými náladami, „trademarkovými“ riffmi a éterickou basou, ktoré som na nich oceňoval najviac.
Možno to ako CYNIC vyšlo preto, lebo táto značka sa predsa len predáva lepšie než AEON SPOKE alebo PORTAL. Lenže možno aj reunion CYNIC sa stal preto, že ľudia ho chceli ešte viac než Paul a dvaja Seanovia. Ale to je jedno. V správnych chvíľach a vo vhodných dávkach je aj ich novinka fajn.
1. True Hallucination Speak
2. The Lion's Roar
3. Kindly Bent To Free Us
4. Infinite Shapes
5. Moon Heart Sun Head
6. Gitanjali
7. Holy Fallout
8. Endlessly Bountiful
Diskografie
Kindly Bent To Free Us (2014) The Portal Tapes (Compilation) (2012) Carbon-Based Anatomy (EP) (2011) Re-Traced (EP) (2010) Traced In Air (2008) Focus (remaster) (2004) Focus (1993)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2014 Vydavatel: Season Of Mist Stopáž: 41:52
Mám rád, když se kapely přirozeně vyvíjejí a neustále plynule navazují na své předcházející díla. V tom případě bych měl být spokojen i s „Kindly Bent To Free Us“, neboť velmi umně navazuje na již notně vyklidněné EP „Carbon-Based Anatomy“. Jenže spokojenost není zrovna pojem, který mě napadá při poslechu nové desky CYNIC. Tuto meditační nahrávku charakterizuje kompoziční pohoda, atmosféra plná klidu, nespěchání. Já s tímto směrování bývalých bůžků technického metalu věru větší problém nemám, byť se již velmi dotýká projektu AEON SPOKE, ale přesto znovu konstatuji, že se konstantní spokojenost nedostavila, jelikož jsme se letos s CYNIC úplně emočně neprotnuli.
3. března 2014
Koscj
6,5 / 10
Na novom albume CYNIC mi vadí jediná vec - nadmerné používanie vocodéru, či čo to za efekt Paul Masvidal používa. Chápem, že ide o poznávací znak kapely, ale na môj vkus je ho tam už príliš.
Inak súhlasím s Martinom, ide o príjemný album, ktorý síce neprekonáva ani "Focus", ani "Traced In Air", ale určite nie je zlý. Niektorým fanúšikov však napadnú otázky v štýle "načo? komu?".
2. března 2014
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Natias
9 / 10
Dlouho jsem nemohl tomuto albu přijít na chuť, zdálo se mi díky kňouravýmu hlasu moc přeslazený, chyběl mi brutal vokál, ale nakonec musím říct, že je to hodně povedený. Masvidal pořád umí napsat skvělé skladby s neotřelými postupy.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.