Imho, bando, co kdychom si po delší době dali nějakou avantgardu? Ulver. Znáte? Pakliže ne, tedy věřte, že se jedná o volné norské sdružení kolem nezmara místní scény říkajícího si Garm. Znalci si jistě pamatují jeho výkony, které podal na prvních albech Borknagar, případně v řadách neméně avantgardního projektu Arcturus. Počátek Ulver se datuje na rozbřesk devadesátých let a již první počin Bergtatt dává tušit, že nepůjde pouze o další řadovou kapelu hrající norský black metal. Tvrdá hudba, která sice nezapře své blackové kořeny, překvapí velmi důmyslným využitím akustických pasáží a překrásným melodickým zpěvem. Vzápětí však šokuje následující počin Kveldssanger, jenž je akusticky pro změnu vyveden úplně celý. Údiv na tváři blackových fanoušků nezná mezí. O rok později Ulver opět překvapí albem Nattens Madrigal, jehož koncentrovaná zloba notně podtrhla židle všem akusticky smýšlejícím příznivcům. Na albu není i přes zachování poznávacích melodií a riffů Ulver jediné pomalejší či méně drtivější místo. Opravdu velmi zlá deska, zdařile konkurující největším dílům Darkthrone, Mayhem, či Burzum v dobách, kdy kapely jako Cradle of Filth, nebo Dimmu Borgir lámou žebříčky prodejnosti. Překvapivé kličky, že?

A není jim zdaleka konec. Což naprosto dokazuje i novinka Perdition City, která opět posouvá tvorbu Ulver někam úplně jinam. Ano, opět úplně jinam. I když se to po megaopusu, jakým jistě bylo album Themes from William Blake´s the Marriage of Heaven and Hell, zdá skoro nemožné. Pokud bychom Themes definovali jako avantgardní hudbu se silnou příměsí elektroniky, potom se Perdition City, ač stále ještě jednou nohou na poli avantgardní hudby, postupně vymaňuje někam pryč. Ty tam jsou časy nabroušených kytar, dunivých bicích a akustických vsuvek. Místo nich vás skrze počátek desky jakoby za ručičku provádí příjemný zvuk saxofonu, který umně kličkuje mezi samply a elektronickými smyčkami. Aby se postupně vytratil a nechal vás o samotě uprostřed spoře osvětleného velkoměsta. Následuje zvuk otevíraných dveří a před vámi se otevřou nekonečné dálavy temných ulic a zákoutí jenž čekají na vaše prozkoumání... Ano. To všechno a mnohem více můžete cítit při poslechu Perdition City. Zvláště na pocity je totiž současná produkce Ulver zaměřena. Nejedná se zde o tradiční hudební postupy, nenajdete zde sloky ani refrény, vlastně zde nelze hovořit ani o písničkách. Neboť pouze slovem kompozice lze vystihnout dějství Perdition City. Místo toho vás čeká přehršle samplovaných zvuků, velmi zajímavě zakomponovné s klasickými nástroji typu saxofonu, piána, či třeba i běžné basové kytary. Vlastně i Garmův zpěv, nebo přesněji řečeno interpretace, je zde jen jako mimochodem. A to na místech poměrně nečekaných. Většinou se ale jedná o elektronický přístup k materiálu.

Ovšem bez toho aby vše v konečném efektu vyznělo jako bezduchá „tuctucárna“ kterou můžete zaslechnout na každé diskotéce. Nikoliv. Přesně naopak. Pochybuji, že by materiál obsažený na Perdition City dokázal uspokojit příznivce techna. Ve skutečnosti pochybuji, že by mohl uspokojit někoho jiného nežli avantgardní pomatence, či deformované úchylné a zmlsané jedince, pro něž je důležitá neotřelost hudby a kteří už roupami neví, co by poslouchali (k nimž se s vztyčenou hlavou řadím :-). Při poslechu Perdition City se skutečně nabízí otázky, kde končí avantgarda? Co je ještě hudba a co soundtrack ke schizofrenii? Kde končí genialita? Kde začíná šílenství? A zvláště CO bude na další desce? Možná ticho. Jako vrchol maximálního atmosférického umění. Nezbývá než se nechat překvapit.

A pro koho je Perdition City určeno? Osobně bych jej doporučoval všem posluchačům, kteří si myslí že mají dostatečně otevřená dvířka hudebního chápání (určitě to pro vás bude hodně nová zkušenost), všem, pro které je atmosféra důležitá součástí života a nedávají důraz na způsob, jak jí dosáhnou. I všem milovníkům netradična. Snílkům v pokročilém stádiu rozkladu a fantastům, neboť bez fantasie se tento kotouček poslouchat zkrátka nedá. Pro všechny ostatní nechť ční tato recenze jako velký rudý ukazovák, varující před tím, čemu by se měli v každém případě vyhnout. Potíž je s hodnocením, protože, pokud vím, hodnotíme pouze hudbu. Nikoliv vyšší formu zvuku, což by měla být teoreticky také hudba, ale... vždyť víte. Z hudebního pohledu je totiž toto album jasná nula. Z mého pohledu devítka, kvůli občasné roztahanosti a kolébavosti materiálu.