Daniela O´Sullivana si jistě mnozí z vás vybaví v souvislosti s norskými ULVER - cestovateli ve všemožných okrajových žánrech. Sympatický Angličan se stal jejich pevnou součástí kolem vydání alba „Wars Of The Roses“. Jde jistě o významný krok, v O´Sullivanově hudením směřování však jeden z mnoha. Hrál a podílel se skladatelsky na avant-progových GUAPO, MIASMA & THE CAROUSEL OF HEADLESS HORSES, „all-star“ improvizačním tělesu ÆTHENOR, vydivněnosti „Furrier“ od GRUMBLING FUR (též zajímavé obsazena mimo jiné členy CIRCLE či PHAROAH OVERLORD) a několika dalších projektech či kapelách. Celkem činorodá persóna, což?
Mezi ony skupiny či projekty pochopitelně patří i MOTHLITE, kapela pod O´Sullivanovým skladatelským vedením, na jejíž nejnovější výtvor se podíváme podrobněji. Kompletně pozměněna byla sestava kolem tvůrce projektu. A zatímco „The Flax Of Reverie“ sestávala převážně z rozlehlejších, kompozičně odvážnějších/volnějších věcí, na „Dark Age“ není k nalezení nic, co by se vymykalo převládající přímočaré struktuře skladeb.
Art rockově zabarvenou uzavřenost a výpravnost nahradila skladatelova představa sofistikovaného popu. Takového popu, který je ovlivěn specifikem osmdesátek, jistým patosem, vyhraněním, éteričností, vznosnými konturami, jež jeden zbožňuje a jiný odsoudí za pošilhávání po uměleckosti. Pro příklad si stačí vzít TALK TALK, rané DEAD CAN DANCE, THIS MORTAL COIL, popřípadě prolézt tehdejšími položkami katalogu 4AD. Naštěstí se nedá mluvit o sprostém parazitování a recyklaci starých postupů, O´Sullivan odkaz svých vzorů uchopuje s citlivostí. Skladby na „Dark Age“ znějí současně a je za nimi cítit i jakýsi charakteristický rukopis a to rozhodně není málo. Materiál samotný, mající solidní základy v onom vyprofilovaném „songwritingu“, však není prost menších nedostatků.
Především hlas mozku celé skupiny. Danielův projev je teatrálností posazený blízko Garmovi v období „Blood Inside“, vzdáléně upomene i na eleganci a ležérnost Davida Sylviana a sám o sobě je přinejmenším zajímavý. Ve skladbách první poloviny alba na mne však působí více či méně nepatřičně, místy podráží aranžérskou strohost a ve svižných „Disappear“ a „The Blood“ mě vyloženě irituje.
Jakmile se však dostanou ke slovu kousky orientované víc na komplexní elektronické beaty, rozmáchlejší zvukomalebnost či načechranost kláves, dostane zpěv možnost vykvést, obzvlášť při staticky gradující „Dreamsinter Nightspore“ či miraclovskou smyčkou vedené titulní skladbě „Dark Age“. A nejen zpěv hlavního protagonisty stojí za zmínku, i hostování výše zmíněného Kristoffera Rygga alias Garma ve skladbě „The Underneath“ se obzvlášť vydařilo.
Pro Daniela O´Sullivana je prý „Dark Age“ osobní záležitostí a zároveň břemenem, vyrovnáním se sebou samotným a svou (nejen) hudební identitou. Za sebe i přes výtky dodávám, nechť se taková svojská břemena v lehkovážné nepůvodnosti dnešní hudební produkce objevují častěji.
