Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Max Cavalera bolo ešte donedávna meno zaručujúce kvalitu. Najvplyvnejšia postava juhoamerického metalu si už pridlho pod rôznymi hlavičkami vyberá „oddychový čas“ a vlastné skladateľské tápanie sa snaží zakryť návratmi ku koreňom a prikláňaním sa ku nekompromisnejšiemu a tvrdšiemu vyzneniu. Možno preto znejú posledná nahrávka CAVALERA CONSPIRACY a donedávna posledný album SOULFLY až na niekoľko málo výnimiek úplne neškodne.
Chýbajúci temperament
Keď už to nejde velebením obhrublého death/thrash metalu z konca 80-tych rokov, skúsil to Max výmenami v zostave. Basgitarista Bobby Burns to po nahratí „Omen“ vzdal sám (do kapely neskôr prišiel Tony Campos zo STATIC-X) a bubeníka Joea Nuneza nahradil mladý Američan David Kinkade (BORKNAGAR). Zemetrasenie v zostave teda ustál len gitarista Marc Rizzo.
Pri počúvaní aktuálnej novinky „Enslaved“ však vyvstáva otázka, či Max Cavalera vymieňal tých správnych hudobníkov.
To, čo na albume najviac chýba, je južanská živelnosť. Tá bola naznačená na „Chaos A.D.“ od SEPULTURY a disponujú ňou všetky albumy SOULFLY až po „Conquer“ z roku 2008. Rovnako, ako keby LÚČNICA teraz z ničoho nič začala tancovať americký hip-hop a úplne zabudla na to, odkiaľ pochádza, je čudné, prečo sa Max Cavalera vzdáva elementov brazílskej a inej ľudovej hudby a hrá sa na „obyčajného“ metalistu, ktorého možno nájsť kdekoľvek na svete.
Aspoň spomienku na world music prináša na aktuálnej nahrávke „Plata O Plomo“, ktorá znie ako IRON MAIDEN v deathmetalovom portugalskom remixe s flamenco gitarami. Ďalšími podarenými zásekmi sú singlovka „World Scum“ s priam blackmetalovým intermezzom, vypaľovačka „Gladiator“ a hlavne fantastická, GOJIROU ovplyvnená „Treachery“, ktorej refrén je síce presne taký, ako sa očakáva („this is + jednoslovný názov skladby“), ale je jednoducho chytľavý.
Byť sám sebou
Najväčší problém „Enslaved“ je okrem faktu, že je pridlhý, to, že sa až priveľmi snaží znieť ako súčasné metalové kapely. Potrebuje Max Cavalera, aby jeho album znel pri hopsavých vyšívačkách bližšie pri kobylke ako LAMB OF GOD, pri zborovo revaných refrénoch ako DEVILDRIVER a pri nekompromisných rezaniciach ako SLAYER?
„Enslaved“ tak končí ako hráč oka, ktorý už má na ruke karty v hodnote 19 bodov, no aj tak si ťahá ďalej. Našťastie, výsledok je možno pre niekoho prekvapivo počúvateľný.
1. Resístance
2. World Scum
3. Intervention
4. Gladiator
5. Legions
6. American Steel
7. Redemption of Man by God
8. Treachery
9. Plata O Plomo
10. Chains
11. Revengeance
Odpověď na otázku, jestli je možné hrát pidlikací progmetal bez toho, aby tam pidlikali kytary. Tento projekt spájí dvě velká basová jména, kterými jsou Steve Di Giorgio a Jeroen Paul Thesseling. Pokud jsi basák, budeš si pravděpodobně uchcávat štěstím.
Melodie umí Španělé složit pěkné, to se musí nechat. Jinak je jejich druhé album, vydané v poměrně rychlém sledu od prvotiny, kolekcí příjemného heavy metalu plně oddaného zvuku 80. let. Deska šlape velmi slušně, byť ke konci už trošku na setrvačník.
Mistři melancholické hudby se ani tentokrát nedokáží či nechtějí vydat mimo svou komfortní zónu. Není to kolekce špatných písní, ale jsou to stále tytéž variace na čtvrt století staré téma. Dejme tomu z úcty ze starým nahrávkám ještě pár poslechů.
Skupin s názvem THRONE je samozřejmě více. Zde se jedná o Italskou partu, která to valí v hutném sludge doomovém stylu a je to po všech stránkách správně surová a devastační masa hudby. A jelikož nechybí ani pěkně temná atmosféra, tak mi to dost chutná.
Počúvať tento koncert takmer tridsať rokov po kultovej epizóde Simpsonovcov je úplne sureálne. A zároveň zábavné počúvanie s mohutnými interakciami publika, živými bicimi ako aj celkovým dôstojným vyznením nových aranžmánov.
Tahle kvílivá poloha PARADISE LOST se poslouchá moc dobře. Vyvolávání zašlých, krásných obrázků, co každý pořádný metalista nosí hluboko v srdci, funguje na novém singlu dokonale, čili nezbývá, než obligátně doufat, že takové bude i celé nové album.
Druhý singl a zároveň titulní píseň sedmé studiovky BATTLE BEAST naznačuje, že králové diskotékového metalu zacházejí ještě dál, až někam k osmdesátkovému popu... Dá se to ještě kombinovat? Tahle skladba kupodivu říká, že vlastně ano...