OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudba je ako krasokorčuľovanie medzi športmi. Na jednej strane tu máme viacmenej objektívne zmerateľné veci, ako sú technika alebo použité výrazové prostriedky, na strane druhej je tu však výsledný zážitok, ktorý sa jednoducho odmerať nedá. V prípade newyorských BIOHAZARD sú ingrediencie už niekoľko albumov takmer rovnaké, chémia však zafungovala až teraz.
BIOHAZARD sa v roku 2008 po pár rokoch nečinnosti vrátili na pódiá a oprášili klasickú zostavu s gitaristom Bobbym Hambelom, ktorý z kapely odišiel roku 1995. S ním nahrali úvodný trojblok svojej diskografie, ktorý výrazne ovplyvnil hudobné dianie v deväťdesiatych rokoch.
Ozveny Brooklynu
Rap, punk, metal a hardcore bola kombinácia začiatkom deväťdesiach rokov vcelku originálna, no logická, keď si uvedomíme, odkiaľ BIOHAZARD pochádzajú. "Vyrastali sme v Brooklyne, kde v jednom rohu fičali CRO-MAGS, v druhom SLAYER a v treťom RUN-DMC. Stretávali sa tu pre niekoho protichodné kultúry," vraví gitarista a spevák Billy Graziadei. Táto kombinácia dnes už nikoho neprekvapí, výsledok "Reborn In Defiance" je však príjemným ohliadnutím sa do minulosti. Ak by na albume svietil rok 1995, nikto by sa nečudoval a to je presne to, čo sa od kapely očakávalo, a svojim spôsobom to fanúšikom dlžila.
Na nahrávke sa odrazili roky, kilá, plešiny i životné osudy, ktoré sa premleli od naštiepenia klasickej zostavy. Aj keď je napríklad taký "Uncivilization" z roku 2001 na svoju dobu modernou a aj po rokoch kvalitnou nahrávkou, Bobbyho mrazivé vyhrávky na tenkých strunách a wahované sóla sú presne to, čo kapele celý ten čas chýbalo.
Nové vplyvy
Kým také "Vengence Is Mine" alebo "Scullcrusher" sú absolútne klasické výplachy, ktoré pôsobia skôr do počtu, na albume sa nájdu aj menšie prekvapenia ako fantastická "Decay", ktorá by sa hodila skôr na vyššie spomínaný "Uncivilization", alebo punkovou energiou napumpované hitovky "Reborn" a "Come Alive". Tým najväčším prekvapením je monumentálna "Vows Of Redemption", ktorá by sa dala označiť za prvý ""slaďák"" (jedny úvodzovky nestačia) v histórii skupiny a skrytú poctu 16 HORSEPOWER vďaka nervóznej slajdovacej gitare.
Každý vie, ako to chodí s novými kúskami a starým psom. BIOHAZARD ale dokázali skĺbiť nové vplyvy so svojou klasickou tvárou, preto je "Reborn In Defiance" pestrou a zábavnou nahrávkou. Áno, vaty tu nájdeme viac ako napríklad na "State Of The World Adress", materiál však nedrží pohromade len vďaka nostalgii, ale hlavne kvôli sviežim nápadom.
Čo však nejedného fanúšika zamrzelo je, že celý tento brooklynský sen nemal dlhé trvanie. Basgitarista a spevák Evan Seinfeld minulý rok opustil kapelu, údajne z osobných dôvodov. "Jedného dňa nám zavolal, že už ho to nebaví. Jeho rozhodnutie rešpektujem, ale mrzí ma to," tvrdí Billy, ktorý sa tak stal novým frontmanom.
Na Evanove miesto nastúpil starý známy Scott Roberts z CRO-MAGS (hral na posledných dvoch albumoch BIOHAZARD, na fotke vyššie je úplne vľavo). Tento takmer dvojmetrový straight edge vegán sa síce na Evana podobá výzorom i hlasom, na koncertoch to však nie je úplne ono. Ostáva len čakať, čo sa z novej spolupráce vyvinie, dnes tu máme krásne zachytený okamih, ktorý sa už pravdepodobne nikdy nezopakuje. A to je asi aj dobré.
"Reborn In Defiance" nedrží pohromade len kvôli nostalgii, ale hlavne vďaka sviežim nápadom. Magický moment je zachytený a už sa kvôli odchodu Evana Seinfelda pravdepodobne nezopakuje.
8 / 10
Evan Seinfeld
- basgitara, spev
Billy Graziadei
- gitara, spev
Bobby Hambel
- gitara
Danny Shuler
- bicie
1. 9:IIIX6.941
2. Vengeance Is Mine
3. Decay
4. Reborn
5. Killing Me
6. Countdown Doom
7. Come Alive
8. Vows Of Redemption
9. Waste Away
10. You Were Wrong
11. Skullcrusher
12. Never Give In
13. Season The Sky
Reborn In Defiance (2012)
Means To An End (2005)
Kill Or Be Killed (2003)
Uncivilization (2001)
New World Disorder (1999)
Mata Leão (1996)
State Of The World Address (1994)
Urban Discipline (1992)
Biohazard (1990)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 54:51
Produkce: Toby Wright
Kdybych byl členem sestavy hardcorové legendy v letech, patrně bych si velmi přál natočit tak pestrou, svěží a zábavnou desku, jakou novinka od BIOHAZARD bezesporu je. Čirá radost poslouchat tuto vyrovnanou kolekci různorodých skladeb, navíc s třešničkou na dortu v podobě luxusního dojáčku „Vows Of Redemption“. Nemám co velice dodat.
Comebackové album "brooklynských kazatelů" je možná až překvapivě melodické, ale s tím problém nemám. Trápí mne, že obsahuje oproti minulosti dost skladeb, které jsou pouze do počtu. Po fantastické první polovině a opravdu výborných "Reborn", "Decay","Killing Me", Countdown Doom", začne album zvolna upadat a nutí mne tak udělit o něco střízlivější hodnocení.
Vlastně jsem vůbec nevěřil, že by reunion BIOHAZARD mohl překročit svůj koncertní stín, který spolehlivě oprášil a ve světle nostalgie také živě předvedl to nejlepší, co kdy slavná brooklynská čtveřice zplodila. Nicméně opak je pravdou a já před (dnes již nepřítomným) Evanem Seinfeldem a spol. smekám. „Reborn In Defiance“ je sice v podstatě klasickým albem BIOHAZARD a navíc dnes již pohříchu staroškolským, ale nic z toho mu nebrání, aby znělo skutečně nadčasově. Vypravěčský hardcore jako řemen, nabuzený skvostnou riffovou prací, kazatelství par excellance (komu jinému taky věřit, když zpívá, že „From Sickness I Am Torn, Through Suffering Reborn, No Compassion, No Control, Only Black Inside My Soul“) a k tomu svěže vonící špetka ne úplně obvyklých melodií, včetně úžasného zvolnění ve „Vows Of Redemption“, ne, vskutku tady nevidím jediné slabé místo.
očekával jsem průser, ale velmi mě překvapilo. Po nudném Means to an end je to obrat o 180 stupňů. Především pak první polovina alba
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.