Fenomén návratů hýbe světem těžkého kovu čím dál razantněji a má-li někdo pocit, že už to snad musí jednou (když už nic jiného tak) alespoň zvolnit, pak je myslím na zatraceně špatné adrese. Aktivních metalistů, kteří kdysi všechny své struny pověsili na hřebíček a nyní v sobě nalézají novou chuť hrát a tvořit, přibývá jako hub po dešti a rozmanitost aktuální scény to chtěnechtě jistým způsobem poznamenává. A i když je dozajista sporné říct, že současný death metal by nebyl tím, čím je, kdyby se znovu neobjevili jedni z jeho prvních švédských vlajkonošů DESULTORY, minimálně jedno těmhle chlápků ze Stockholmu upřít nelze – na novince „Counting Our Scars“ hrají tak, jako kdyby nikdy nebylo žádné album „Swallow The Snake“ (1996) a naopak, svou zřejmě nejúspěšnější nahrávku „Bitterness“ (1994) pokřtili teprve někdy před rokem. A to, alespoň tedy z mého pohledu, znamená nepochybně pozitivní signál.

Respektive pozitivní signál všem těm, kteří mají rádi melodický death metal severské příchuti, v němž se klade důraz především na zvukomalebnou melodii a její co nejbrutálnější opozici, reprezentovanou hlubokým murmurem a riffy ocelovějšími než Ocelové město. Není pochyb, že přesně tak se DESULTORY (až na zmíněnou patnáct let starou nešťastnou výjimku) vždy profilovali, takže pokud znovu nasedají za volant smrtící mašiny o nějaký ten rok zkušenější, mělo by to vyústit ve spolehlivý výsledek. A album „Counting Our Scars“ jím docela určitě je, o to nejspíš není třeba vést zdlouhavé diskuze. S nonšalancí klasikům stylu vlastní přehrává party z učebnice melodického death metalu, jimž vtiskává kus sebe sama (hlasový projev Klase Morberga si nespletete ani kdyby kapela nefungovala dalších dvacet let), takže ve finále představuje sice nijak zásadní, ale přesto poměrně vstřícně poslouchatelnou záležitost. Skladby jako „In A Cage“, „This Broken Halo“, „Leeching Life“ nebo titulní věc ostatně ani jiný výklad nepřipouštějí, protože z nich přímo čiší skutečnost, že v nich znějí DESULTORY ve velmi slušné formě a odkazují rovnou na jejich bývalá nejlepší léta. Příjemné melodické motivy, slyšitelná práce s kytarovým riffováním, jež mnohokrát vykazuje znaky skutečně cílevědomého přístupu k procesu jeho vymýšlení a skládání, a celkový dojem bezstarostné deathmetalové jízdy (tedy odhlédneme-li od poměrně neveselé lyriky), k tomu vskutku nemám, co bych dodal, žehrat na nepůvodnost protentokrát nehodlám.

Aktuální scénou, tak jak jsem o ní shora mluvil, to samozřejmě nepohne ani o píď, ale nabízí se srovnání s tím, co je to proti faktu, podle nějž si všichni ti, kteří měli kdysi rádi tyhle Švédy, budou moci znovu zajásat nad jejich reunionem, navíc doprovozeným velmi solidní nahrávkou. V některých ohledech to totiž bezpochyby bude mít (svůj) daleko větší význam.