Návod, podle kterého Blackie Lawless tvoří alba svých W.A.S.P., je už dávno všem detailně známý, stejně tak jako návod, podle nějž pak hudební publicisté tahle alba podrobují kritice. Takže je nejspíš docela jasné, o čem že bude řeč v následujících řádcích. Nebo že bychom to protentokráte zkusili jinak? Určitě by to bylo o poznání lákavější. Jenže jak? Jak, když těch devět písní alba „Babylon“, složených (až na výjimky cover verzí DEEP PURPLE a Chucka Berryho) výhradně naším charismatickým šéfem, zpěvákem a kytaristou v jedné osobě, nezapře ani jediný z hlavních (a léty prověřených) poznávacích znaků tvorby W.A.S.P.? Jak, když navíc tentokrát všechny z nich vykazují pouze znaky minima nutného pro holé přežití? Máme se proto na Blackieho zlobit, rozcupovat ho na tisíce kousků a skončit s mávnutím rukou nad tím, že staříka čekatele (bez urážky) už stejně nikdo nezmění, takže chtít po něm nějaký ten vývoj, či jen prosté a poctivé kompletní odevzdání se skladatelskému procesu, je čistě jen náš osobní problém?

Protože v tom je tentokráte kámen úrazu. Album s krásně vyvedeným motivem čtyř jezdců apokalypsy (to se zase musí nechat) totiž nenabízí recenzentovi žádnou příležitost, o níž by se mohl opřít, chtěje tak trochu okořenit tu někdy možná poněkud monotónní kritikovu písničku. Krom zmiňovaného zvučného coveru „Burn“, který měl mimochodem skončit už na minulém albu skupiny „Dominator“, na něm není nic, coby předkládalo alespoň náznak záchytného a komentováníhodného bodu. „Babylon“ je zkrátka průměrný od A až do Z, ve všech myslitelných směrech náhledu či hodnocení, je průměrný ve všech vlastních autorských skladbách jak po stránce hudební, tak i textové, a vsadím se, že třeba i čas, který mu skupina, potažmo Lawless věnovali v nahrávacím studiu, byl jakbysmet průměrný. Křišťálově průměrný, s jako sklem hladkým povrchem, na němž se nic neudrží a nic nemá sílu ho (v jeho učebnicovém „waspovském“ výrazu) narušit či dokonce rozbít. Člověk tak na to kouká z různých stran, ze shora, ze zdola, a nevidí nic jiného, než jen povědomé obrysy jakýchsi předmětů, zkreslené onou skleněnou masou. A ty předměty, to není pochopitelně nic jiného, než nejslavnější a nejpovedenější skladby W.A.S.P., jejichž rozmazaný obraz přesně odpovídá také obrazu „Babylonu“.

Takže tak. A ano (chtěl jsem se sice podobným resumé vyhnout, ale jak vidím, tak je to zkrátka víceméně nemožné), Blackiemu je dneska třiapadesát, je zcela přirozeně na hony vzdálen čemukoliv, co by nějakým razantním nebo dokonce revolučním způsobem měnilo jeho zažitý skladatelský styl, a jestli se do něj obuje víc nebo míň záleží pak nejspíš hlavně na tom, jak lehce se mu ráno vstávalo. Proto to pravděpodobně u „Babylonu“ za moc nestálo, ale takový už je holt život, že ano. My si to ostatně v případě téhle desky také nemusíme ztěžovat víc, než je zdrávo.