„Jednou jsem zmínil, že miluji svou zemi, ale jsem k smrti vystrašen z její vlády. Nic z toho, co jsem kdy napsal, nebylo pravdivější.“

Touto myšlenkou (která se mimochodem váže k roku 1995 a textu skladby „Goodbye America“ z alba „Still Not Black Enough“) uvádí zlobivý strýček Blackie Lawless již třinácté studiové album žijící americké heavymetalové legendy W.A.S.P., nazvané stručně „Dominator“. „Dominator“ jako trefný přívlastek pro Spojené státy americké a jejich vládu, kteří soudě podle všeho, co v komentářích k albu samotnému Blackie ještě dlouho před jeho vydáním uváděl, leží velkému šéfovi vosího rojení pěkně v žaludku. Jako rodilý Američan totiž poslední dobou nemůže vystát USA, uzurpující si v duchu imperialismu právo rozhodovat o osudu menších, ale stejně samostatných států světa. Větší země podle něj vysávají ty malé stejným způsobem jako to mnohdy muži dělají ženám, totiž že se k nim chovají jako kdyby byly jejich děvky. A nejsmutnějším na tom všem je, že zatímco USA zneužívají svou sílu a postavení k ovládání jiných, slabších zemí (vezměme příklad u Iráku), nemají čas ani chuť pomoci vlastním lidem, když to nejvíce potřebují (jako třeba obyvatelé New Orleans po nedávné živelné pohromě).

Argumenty po zuby ozbrojený Lawless tedy po třech letech znovu vstupuje do arény a zároveň s tím se pouští až nezvykle daleko na politický led (samozřejmě, že poněkud zdrženlivěji než třeba takoví MINISTRY). Je to pochopitelné – témat ke zpracování není nikdy dost a po víceméně rozpačitém přijetí posledních dvou alb „The Neon God, Part 1 – The Rise“ a „Part 2 – The Demise“ (která ovšem nebyla zdaleka tak špatná, jak se o nich občas psalo) musel zkrátka přijít s něčím diametrálně odlišným, když už po stránce hudební zůstal tradičně věrný jen a jen sám sobě.

A tak nešťasten z toho, jak dnešní svět vnímá USA a zároveň rozzloben na vládu, která je toho příčinou, jal se Blackie Lawless se svými W.A.S.P. vyhánět kostlivce z almary s hvězdami a pruhy. V duchu svého starého dobrého rock ´n´ rollu, jenž dostal do vínku hned několikery přídavné kovové trysky navíc, s tradičním výsledkem (poslední desetiletí potvrdí) solidního alba, obsahujícího pár opravdu silných věcí, většinu slušných a k nim pár víceméně do počtu. Za ony první jmenujme burácející jízdu „The Burning Man“ (Blackieho nezaměnitelný vokál, věčně jakoby poznamenaný odeznívající angínou, je prostě famózní) a k ní srdceryvný megaopus „Heaven´s Hung In Black“, inspirovaný dávným výrokem Abrahama Lincolna na adresu bitvy u Gettysburgu, a pojednávající o americkém vojáku, kterého Svatý Petr odmítá pustit do nebe kvůli tomu, co všechno nadělal v Iráku. Z těch druhých to rozhodně budou obě úvodní skladby, které svými nezvykle agresivními riffy hned zkraje nahlodávají jistotu obvyklé tváře kapely (v „Long, Long Way To Go“ hledejte i třešničku na celém tom antivlasteneckém dortu, totiž Blackieho nefalšovanou nenávist ve výkřiku „Bastards, Bloody Bastards!“), k nimž se do party počítají i poctivé „Take Me Up“ a „Teacher“. Zbylý pár skladeb už si jistojistě identifikujete sami a já jen doplním, že původně se na albu měla objevit i cover verze „Burn“ od DEEP PURPLE, která ale byla při finálním rozhodování (proboha proč?) vyškrtnuta.

W.A.S.P. nás už tedy nejspíš nikdy v pravém slova smyslu nepřekvapí, ale co na tom vlastně záleží? Pokud zůstanou takoví, jaké je máme nejradši, totiž že nás stejně jako na albu „Dominator“ vždy přinejmenším potěší pořádnou porcí voňavého heavy metalu vlastní ochranné značky, můžou, alespoň co se mě týče, vydávat alba třeba věčně.