OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
STREAM OF PASSION vznikli před pár lety z popudu Arjena Lucassena jako kapela, která měla využít výdobytků moderní doby. Muzikanty sesbíral z různých konců planety, část z nich s ním už předtím spolupracovala na některém z AYREON-ů, poslal jim mailem noty, oni mu mailem (nebo přes Radipshare) zpět poslali nahraný materiál a Arjen poté provedl finální mix. Asi tak nějak to bylo, nebo dle jeho vyjádření na webu být mělo. Kapela se nakonec přece jenom sešla. Jednak pro natáčení klipu a focení, a pak pro společné turné, ze kterého vydali DVD „Live In The Real World“. Na turné měli zavítat i k nám, ale pokud si pamatuji, tak z toho z nějakého důvodu sešlo. Každopádně STREAM OF PASSION měli našlápnuto na slavnou budoucnost, což potvrdí dalších deset projektů od mistra Lucassena. Nicméně od minulého alba k současnému, ač neuplynula příliš dlouhá doba, se změnila jedna podstatná (neodpustím si sarkasmus, nečekaná) věc: kapelník odešel a nechal siroty na holičkách. Proč se tak stalo, to se mi vypátrat nepodařilo, ale údajně šlo o vnitřní rozpory. K Arjenovu odchodu došlo v roce 2007, ale kapela s tím nepraštila a rozhodla se pokračovat. Přesněji řečeno, sekla s tím půlka ansámblu. Zbyla zpěvačka Marcela Bovio a basista Johan van Stratum. Na nahrávání „The Flame Within“ se podílel ještě původní bubeník, ale i ten nakonec letos na jaře vzal roha. Podívejme se tedy, jak vypadá STREAM OF PASSION bez Lucasseena. Jen pro doplnění, Arjen Lucassen letos oznámil nový projekt nazvaný GUILD MACHINE (album by mělo vyjít ještě letos).
Hudba na „Embrace The Storm“ byla melodická, pomalá s intimní atmosférou a v rámci Arjenových projektů měla poměrně blízko k AMBEON-u, byť byla místy o trochu svižnější. Na „The Flame Within“ kapela pokračuje v nastoleném duchu. Bovio a spol. natočili desku, která čerpá z odkazu svého zakladatele, ale jde svou vlastní cestou. Současná sestava však dost ztrácí přesně tam, kde se dalo čekat. Nechci Lucassena přeceňovat, ale jeho instrumentální dovednost a hlavně zkušenosti s komponováním složitějších aranží lze ztěží nahradit. „The Flame Within“ sice disponuje poměrně slušnou paletou různých melodií a některé nejsou vůbec špatné, chybí jim však výraznější instrumentální provedení. Partie na piáno jsou pěkné, ale dost utopené v pozadí a kytary jsou takové nijaké a monotónní. Skupina si sice najala na produkci dvojici Joost van den Broek (AFTER FOREVER) a Jochem Jacobs (TEXTURES), nicméně výsledek není přesvědčivý. Jednotlivé části snad ano, ale jako celek to příliš nefunguje. Pomalé písně nebo kousky skladeb většinou za klavírního doprovodu dokáží navodit působivou atmosféru, ale jakmile se to tak říkajíc trochu rozjede, začlení se více nástrojů a efektů, hudba se stává nečitelnou a zavání patosem. Už předchozí deska byla oddychový materiál a v tomto duchu „The Flame Within“ pokračuje. Pěkně se poslouchá, avšak nijak více nezaujme.
Příjemné poslechové, odpočinkové album s pěkným zpěvem. A to je asi tak všechno.
5 / 10
Marcela Bovio
- zpěv, housle
Eric Hazebroek
- kytara
Stephan Schultz
- kytara
Johan van Stratum
- basa
Jeffrey Revet
- klávasy
Martijn Peters
- bicí
1. The Art Of Loss
2. In The End
3. Now Or Never
4. When You Hurt Me The Most
5. Run Away
6. Games We Play
7. This Endless Night
8. My Leader
9. Burn My Pain
10. Let Me In
11. Street Spirit
12. A Part Of You
13. All I Know
Vydáno: 2009
Vydavatel: Napalm Records
Stopáž: 54:40
Produkce: Joost van den Broek, Jochem Jacobs
Studio: Excess Studios, Split Second Sound, E-Sound Studio, The Juicy Studio
chtelo to par poslechu, ale pro me jednoznacne nejlepsi (a taky zrejme jedina) melodicko metalova deska roku
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.