Laik žasne a odborník se diví. Pozorně poslouchaje sedmé řadové album skalních švédských kováků HAMMERFALL se sám sebe ptám, jestli existují odpovědi alespoň na některé z otázek, které mi vyskakují před očima (a většinou začínají slovíčkem „Proč“), nebo jestli by skoro nebylo lepší se raději neptat vůbec na nic. To už je na tom heavy metal tak špatně, že ani od kapely, která byla kdysi jednou z jeho nejsilnějších zbraní (a která, pravda, poslední dobou spíše klopýtala, než aby dělala čest svému jménu), se znovu nedočká ničeho jiného než jen pochybné sbírky skladeb nejasného motivu a o to jasnější (ne)kvality? Zřejmě ano.

HAMMERFALL, které jsem minule ne neúmyslně přirovnal k máslu, se totiž v palčivé výhni dnešní reality začínají pomalu rozpouštět stejně jako ona pochutina, vystavená podobně účinnému zdroji tepla. Nic nenadělají uběhlé tři roky relativního volna a s tím souvisejícího teoretického prostoru pro zodpovědnou přípravu, nové album je prostě tady a protože si nevidí ani na špičku nosu, vykřikuje do světa, že kdo nic neobětuje, nemůže čekat vítězství. A hle, tady se konečně nabízí otázka, na kterou existuje jasná odpověď – co obětovali HAMMERFALL, že čekají vítězství?

Stručně řečeno, nic. Jako kdyby se z kapely stali páni podnikatelé, na jejichž živnostenských listech je v kolonce koncese tučně napsáno „Heavy Metal“. Koncepce jasná, výdělek téměř jistý, na kvalitu nehleďme a naopak přitlačme na kvantitě. Už jsem tuhle myšlenku nakousnul minule a nemůžu si pomoci, přesně tak prostě HAMMERFALL momentálně fungují. Od řízného speed metalu přes věčný odkaz ACCEPT se postupem času dostali k metalovému kompromisu, z nějž teď razí jedno album za druhým. A v tom kovovém chuchvalci nejpozději od alba „Threshold“ naprosto spolehlivě objevíte totálně vyčpělou baladu (zde „Between Two Worlds“), instrumentálku nejednoznačných kvalit (oproti té minulé zde značně opotřebovanější „Something For The Ages“) a dvě až tři skladby znějící na úrovni hodné někdejšího zvuku jména HAMMERFALL (zde „Any Means Necessary“, „Legion“ a „Hallowed Be My Name“, u níž by se sice slušelo poznamenat cosi o přimhouřených očích, ale nač zbytečně přilévat oleje do ohně). Jinak kde nic tu nic, jen póza, šeď, nuda a jedna obrovská, splasklá bublina. Dalo by se možná ještě polemizovat o možnostech rozlišení toho, kde je daná skladba ještě „dobrá“, a kde už je „špatná“, když jde o stále stejného autora, ale to by to s prominutím nesmělo být všechno slyšet už na první poslech. A na „No Sacrifice, No Victory“ takový první poslech stačí bohatě, o tom žádná.

Je tu ovšem ještě jedna možnost, na kterou nesmíme zapomenout. Možná totiž, že HAMMERFALL nakonec ani žádné vítězství nečekají. Pak už jsem z toho ale na mou duši jelen.