Heroická rytířská postavička na obalu novinky „To The Grave“ zavedené úderky z chvostu heavy – power metalového pelotonu IRON FIRE mě inspirovala k malému srovnání s kapelou, která na svoji nejnovější albovou obálku, rovněž v souladu s tradicí, umístila kovového metalového bojovníka. Ano, někdejší (a proto stále hlasitě jmenovaní) obroditelé rychlého a silového metalu HAMMERFALL by přece měli stále nahrávat téměř o třídu lepší materiál než právě dánská formace, momentálně pouze čtyřčlenná. Ale chyba lávky! Jak ze srovnání obou letošních novinek jasně a zřetelně vyplývá, situace je úplně opačná. Zatímco Oscar Dronjak a spol. na „No Sacrifice, No Victory“ zase v kolenou klesli o pořádný kus níž, IRON FIRE naopak velmi hlasitě křísli mečem o štít a vyzvali své švédské kolegy na souboj, z něhož musí jednoznačně vyjít jako vítězové.

A cože je k takovému neslýchanému kroku zapotřebí? Vlastně nic moc. Rozum do hrsti, nepřehlížení varovného majáčku, hlásajícího pokles úrovně mnou produkované hudby až na úroveň frašky a parodie sebe sama, a využití soupeřovy další slabé chvilky. Ta se ovšem v podání HAMMERFALL dala čekat už daleko dopředu, takže v tomhle směru měli IRON FIRE poměrně ulehčenou situaci. To ostatní už pak přišlo samo, neboť za shora popsané situace zřejmě není zas až takovým problémem spáchat relativně slušný materiál, který zároveň nemusí (a ne že by to snad od něj někdo očekával) aspirovat na nějaký počin desetiletí. Pročež tady máme železnou kolekci „To The Grave“, představující velmi sympatický heavy – power metal roku 2009 se vším všudy, co k tomu v takovém případě patří. Nadrženými dvoukopákovými i středními rytmy, chytlavou melodikou, údernými refrény a celou škálou všetečných riffů. Všem těmto výchozím surovinám sice nelze tak úplně odpárat visačku „Second Hand“, nicméně skladby, které jsou z nich poskládány a stmeleny, fungují (včetně tipu na koncertní provedení) vesměs výborně. „Cover The Sun“, „March Of The Immortals“, „The Kingdom“, „Frozen In Time“, „Hail To Odin“ nebo „The Battlefield“, ten výčet je dlouhý a klidně by mohl obsáhnout celé album, nebýt toho, že právě jmenované skladby (zejména z jeho středu) na sebe váží asi nejvíce oprávněné pozornosti. Navíc kapela měla tolik rozumu, že neztrácela čas zbytečnými pokusy o baladu, takže její aktuální pohled na svět heavy metalu se zdá být v pořádku opravdu se vším všudy.

Což je pozitivum k pohledání, řekl bych, minimálně ve světě těžkého kovu, kde se nezdá být v pořádku už téměř nic. Stará osvědčená jména marně hledají kudy z bludného kruhu ven (krom naťuknutých HAMMERFALL vzpomeňme například i nedávnou novinku GRAVE DIGGER), nová jména nepřicházejí (a pokud přece ano, tak si jen přisednou ke zmíněným starým jménům osvědčeným), takže každé album jen trochu podobné „To The Grave“ by mělo být dostatečně ceněno, přes všechny jeho slabší stránky a fakt, že vlastně jde jen o jakousi znouzectnost – pokud tedy skutečně nechceme, aby nám ten heavy metal jednoho krásného dne umřel úplně.